Listopad 2009

FIN

26. listopadu 2009 v 23:56 | HitchCock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
A tady je druhý slibovaný kousek. Fakt poslední, slibuju! Hichcocka mohlo napadnout něco pozitivnějšího na rozloučení, ale on ne.

Máte tváře svatých a přitom se bojíte
nadechnout, vstát a jít.
Bojíte se žít, bojíte se snít,
aby sen sám nechtěl vámi být.

Máte tváře hořkou krásou zjizvené,
myšlení hbité, když na omluvy dojde.
Duše svázané, tělo zbité a slabé,
jazyk sladký jak med a jed vni i vně.

Znáte opojení mocných a neumíte se bít,
neumíte být, nevíte s kým.
Zaspat svět a jeho sněť nechat hnít,
znáte jen splín, otupení, a lež ležení!

Víte jak výt a nechat vytí ve větru znít.
Mluvíte planě přes holé pláně tváří druhých.
Slova jsou plazením. Had je váš vzor, váš štít,
a bolest vyvolává usměv, radost a smích.

Zdá se vám o slávě, má barvu zlata,
myslíte na moc a koupel v prameni síly.
Stavíte představy které jsou z bláta,
které jsou únikem, byť jen na chvíly.

Váš vzlyk má zvuk varhan a je sám,
stejný tón samoty, co zná každý z vás.
Noci jsou klenby prachu a prázdnoty,
Bůh od vás odešel a peklo? Je v nás!
Je v nás...

Rozhodně to bylo inspirující období. Díky tomuto blogu jsem napsal pár dobrých kapelních textů a zjistil jsem, že mě psaní začalo bavit. Ovšem styl, jakým jsem psal blog, se mi stal těžkým a únavným. Tak jsem se rozhodl změnit styl a nechat tento blog tímto blogem a jít dál...
Díky za navštěvy a komenty. Vážím si jich!
Mé speciální poděkování patří Sir za příchody a komenty, často v ten nejpravější čas!
Howgh.

Sludge

25. listopadu 2009 v 23:23 | HitchCock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Vážení hosté, náš program se chýlí ke konci. Poslední dva kousky, které jsem objevil ve zbytcích mozku se objevují. Toto je první z nich:

Zrozen k ponížení od všech.
Když ti bylo pět, otec řek´
"táhni", a odeslal tě do pustin,
bez hranic, plných širých řek,
Plných šedých obloh, trnitých křovin,
pocitů samoty, velkých jak věk,
a jizev od vran.

Trochu později s dusivým pocitem,
že To nezmizí ani za roky.
Jako bys slyšel nějaké kroky
zlé sudby, co přes popel tvého strachu
z lidí, přichází v pachu stoky,
a říká v oblacích dusivého prachu,
že jsi sám.

Nikdy jsi nepotkal ty správné lidi.
Bez ohledu na snahu Ti zůstali skryti.
Za betonem a ledovou ocelí,
za maskami z těsta a hradbami
měst širého Světa, který se skví
jak diamant mezi larvami. Jsi Sám!
Nebo je to klam?

Vidím tě kráčet uprostřed písně,
kterou jsi složil beze slov.
Vidím tě uprostřed stínu a tísně,
vystoupil´s z mýtů uprostřed bouře,
rozlomil´s zámky rozumu moudře,
obalen mlčením těžkým jak kov.
Beze jména, bez vzpomínek, beze slov.
Nevyjednávající, bez podmínek.
Kráčíš a bereš si, co chceš,
lidem úsměv, lidem klid,
a zanecháváš pocit, že vše
v jejich Světě je pustá lež.

Vidím Tě jít skrz mlhy zlých splínů.
Vidím Tě kráčet na hranicích stínů.
Vidím Tě procházet nočními světy.
Vidím jak kráčíš střepy našich činů.

Linie

22. listopadu 2009 v 0:41 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Motto: Nic na Světě není viděno ve správných barvách, zároveň nic není špatně, vše se odvíjí od okamžiku...
Linie v krajině, jako prastaré předměty,
které zdobí
vzkazy, znaky a věty.
Linie horizontální i vertikální, obří sloupy,
klenoucí se
přes řeky i věky.
Šedivé linie, zkamenělá kůže depresi budící,
ale zároveň poskytující
úkryt i tajemství.
Tunely v násilných hradbách jako stoky,
které odvádějí
mé vnitřní strachy.
Průchody vášní
i dusivá tma,
tam
v podchodech zvláštních.
Nositelé run, které mohli by
zdobit trůn barbarského krále dávné doby.
Sloupy jako nádoby
čekají na naplnění barevnou vodou radosti
i zloby.
Mosty jako symboly přeměny,
jako znamení přerodu,
jako hadi z kamení,
v tlamě klíč,
jako znaky změny,
které zdobí z vody pěny,
jako násilí na přírodě,
které se nikdo
nikdy
na nic
nezeptá.
Vždycky ve správných těžkých náladách
jsem s nimi rád.
Mou lásku ke světu jeví v něžných barvách,
odhalují moji touhu
(jíž rád kryji v sobě)
a můj hlad
(volání po tobě)
...

Městská poezie

21. listopadu 2009 v 11:13 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM

Já nejsem básník!
Snad jen přepisuji to,
co na sebe napsal
pošpiněný chodník,
co beton vytetoval,
na své šedé tělo,
a voda zanechala
na karosách aut.

Nic z toho není ze mě,
já jen sbírám sémě,
co stromy a keře zasadily,
aby vzrostlo v nádheře
země,
kterou jsme již skoro zahubili.
Snad jen popel a vítr z plání
a těžký vzduch ve městě
jsou ti, jimž
já plním jejich přání,
ti jsou má inspirace.



Autumn theme

19. listopadu 2009 v 10:41 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Na cestě za vítěztvím
se nikdy nezastavím,
a nikdy se neotočím zpět.
Jsem tvrdohlav a rád jsem jím,
i když hořký a tvrdý,
je celičký můj svět.


Železniční země

18. listopadu 2009 v 12:56 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Splín pod šedou oblohou. Jsem na cestě na jih.
Hezká dívka s hlubokýma očima.
Chvíli čtu Kerouaca, jeho Železniční země je přesně to, co právě teď potřebuji. Vyjádření samoty lidského života uprostřed džungle velkoměsta.
Cítím se osamělý. Zašitý v kůži někoho, kdo vypadá jinak, než se cítí. Má tvář v okně vypadá unaveně, spánku jsem tentokrát opravdu moc nedal, ale ve skutečnosti to tak hrozný není. Jsem jen zpomalený, apatický a smutný. A k tomu mi dopomáhá hudba kapely Down. Jsem down. Mám to rád. Smutek je dobrý učitel a učí trpělivě. Naslouchám mu tedy.
Možná, že moje fyzická schránka odjíždí a duše zůstala na peróně a smutně mává.
Dva chlapíci se o kus dál baví o ženách. Jasně, v něčích očích můžou být jiné lidské bytosti degradovány na pouhé sexystroje. Žádné touhy, sny a přání. Žádné emoce, radost, smutek, nic. Jen touha po uspokojení od takových kreténů, jako tihle dva. JASNĚ, JINAK TO BÝT NEMŮŽE!
Radši zpět k muzice, vaří se mi krev. Mám hloupý vztek a zbytečný.
Kousek od Prahy se železniční země mění ve skládku odpadků. Velkoměsto zvrací své nestrávené a nepoužité na periferii. Žádná změna od středověku, jen odpadu je víc. Mám rád jízdu vlakem. Nic mi nenavodí pocit osamění líp, než špinavé vlaky, ošklivá a pustá nádraží a bordel u tratí. Železniční země.
Jeřáb na staveništi vypadá v oranžovém západu slunce jako kostra obří volavky z pravěku.
Sezobni mě!

BezOhleduDisciplinován

16. listopadu 2009 v 14:12 | Dax |  MOZKOVNA !?
Pracovat tvrdě, na přídi událostí stát hrdě...

Fajn, ale co tahle myšlenka, která mě napadla jedno dopoledne v práci znamená?
Disciplína, o níž jsem už psal. Jasně, a co s tím. Disciplína je důležitá a další důležitá věc je směr, kterou se chcete ubírat. Můžete mít disciplíny kolik chcete, ale je vám k ničemu, rozptýlíte li ji na spoustu nepotřebných nebo zbytečných aktivit. Čím dál víc si uvědomuji, že disciplínu je potřeba uplatňovat i v takových věcech, jako je výběr lidí kolem sebe. Zní to možná tvrdě, ale připadá mi, že čím víc času trávím s "nepravými" lidmi, tím vzdálenější jsem od svých cílů. A čas běží...
Pracovat tvrději než pracuji lze vždycky, ale zase záleží na oběti, kterou chci dané věci přinést. I tam je nutné vědět, stojí li to za to. Což ale téměř vždy stojí za to. Třeba jen pro tu zkušenost. Ale i tady je potřeba disciplíny, aby se člověk dokázal ze zkušeností poučit a posílit. Je důležité umět udržet zkušenost.
Celé to asi zní trochu divně, já sám dělám spoustu věcí jen pro radost, ale to proto, že pro mě je radost důležitá. Trávit hodiny "blbůstkama" je pro mě důležitá věc. Inspirativní!
Čím jsem starší, tím méně přátel mám. Je to přirozený proces, prostě se přestáváme vídat, každý má jiné zájmy a čas získává pro každého jinou hodnotu. Nejsem z toho rozčarován ani smuten, je to prostě tak. Nikdy jsem moc přátel neměl, a tak se pomalu připravuji na to, že nakonec třeba už žádní přátelé nebudou. Smutné...a osvobozující...?
Pracovat tvrdě, na přídi stát hrdě... je pravda, ale i bezohlednost.
Nemůžete pracovat (ať už si pod tím představíte cokoliv) na maximum, když berete ohledy. Na cokoliv a kohokoliv. Že je neberete na sebe, je samozřejmé (a k tomu nám dopomáhej disciplína), ale problém nastává, přestáváte li se ohlíže na cokoliv. Jít si za svým je... bezohledné. A co je bezohledné, bývá špatné. A bezohlednost přináší rychlý úspěch (někdy i pád...). Člověk musí přijmout všechny důsledky svých činů, stát se plně zodpovědným za sebe a své konání, a to také bez disciplíny nelze. Do jaké úrovně se člověk zodpovídá jen sám sobě? Do úrovně své bezohlednosti? Dokud neomezuje jiné?
Tenhle text nepíši jako obhajobu bezohlednosti, ani jako manifest ultradisciplíny. Jen jsem se zamyslel nad jednou větou, která mě napadla jedno dopoledne v práci. Aby člověk dosáhl určité úrovně, musí být trochu sobec nebo úplný světec. Každopádně, jedna věc je jasná-bez disciplíny to nejde! Zbytek je na rozhodnutí...

Úlomek 15.11.2009

15. listopadu 2009 v 11:50 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Sluneční paprsky ( prsty Boží ) se derou ranní mlhou skrze křoviska.
Pavučina orosená drobnými perlami vody, třpytící se na ostnatém drátu plotu.
Strom jehož kůra je porostlá jasně zelenou plísní tančí v paprscích slunce a nevypadá nešťastně, že je porostlý jasně zelenou plísní.
Kamarádi (z altánku) hrají dobrou muziku.
Dědova zahrada je v podzimním slunci veselá a pár jablek zdobí holé stromy, jako vánoční ozdoby.
Čemu vděčím za svůj dnešní úsměv?

NočníhoMěstaVize

14. listopadu 2009 v 0:39 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Bílé nánosy mlhy
ze sodíkových výbojek
mám chladné noční
vidění.
Tiché město na dlani
temný zvuk hoboje
já stojím bezmocný
a ztracený.
V tepnách prázdných ulic
s tichem noční zvuk se rve.
Jde šepot z kanálů přidušený
a vítr je opilý.
Noc špinavá světly
dlažba-jak ryba-leskne se mokře,
monolit budov smutný a studený
popílek bleděmodře mrholí.

Slyším jen duchy nočních měst.
Žijí v pohořích kamených domů.
Kráčejí sítí kanalizačních kaňonů.
Bez zbytečných gest,
jdou pouští aut a jejich vraků.

Procházka sítí nočních ulic,
vždy za to stojí.
Zen za zdí.
Život bych mohl mít lehčí.
Kdyby...
...

Úlomek 11.11.2009

12. listopadu 2009 v 21:51 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Ranní běh zabarveným parkem.
Stará paní, které jsem nabídl čaj, mi recitovala Li Poovi básně. Krásně.
Čtyři mladé japonky v prázdné ranní čajovně. Jedna vedle druhé krasavice milé cizokrajné tajemné.
12:06 vysvitlo slunce a stíny začmárali zdi protějšího domu. Není hezčí poezie.
Claude Debussy ohýbá muziku do všech stran. Jeden chlapík mi řekl, že tak nadšen z hudby ještě nebyl.
Tři rybáři stojí u prutů, mlčí a kouří.
Nehybná hladina líně a bez hluku houpe listí. Většina listů je zbarvena do červena.

VampireLyserGod

8. listopadu 2009 v 18:11 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Květiny hvězd na klenbách černých stropů.
Noci dech,
mlžný dotek,
a
Ty, větřící moji stopu
-krve
v horkých žilách
-myšlenek
v rébusových šifrách
-touhy
po neznámu v tmách.

Ostrost vidění křiví pouze
turbulence zvuků, které zní
dlouze v prostoru bez hranic,
a existence je nic ve všem.
Proti mně jsi jen ty, a bez ohledu
na ztráty jdeš si za svým.
Jako stín, jako vampír noci,
kterým jsi, a víš o své moci,
a víš, že já s tím neudělám nic,
snad se ti vzdám, snad budu se smát
až si mě budeš brát, snad políbím
ti líc, snad budu chtít i víc…

Kyselina v mých žilách píše opus
bortící všechny mé předsudky.
Má vzletná teorie života
tady hnije jako beztvará hmota
na počest Lysergového Boha.

Je to dobrý Bůh plný pochopení.
Tvorbu světa nechává v mém znění.

A v tom světě:

Má tvář tvá bělost pěny.
Je v ní pokušení a je v ní tma.
Tvá ústa touží po nasycení,
na tvých zubech horká krev
purpurová je a sladká.
a ta je má…

Trikoty a triky

6. listopadu 2009 v 22:24 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Začal jsem si malovat na trička...

...a na zádech nesou poselství...

Přátelská

5. listopadu 2009 v 17:32 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Kde jsi,
ty kazateli chladných stínů,
i horkých polibků?
Kde jsi
ve mně?

Ukaž se,
a já si rozmyslím,
zdali rozlámu ti kosti,
nebo pohladím Tě
jemně.




Cormac McCarthy - Cesta

5. listopadu 2009 v 11:21 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Románů jako je Cesta asi nevychází mnoho. Chápu to. Kdo by se chtěl zabývat dobou po Světě. Dobou, kdy neexistuje zákon, právo a mizí i lidskost z posledních lidí. Je málo spisovatelů, kteří by se toho dokázali zhostit tak, aby nevznikl hloupý brak a klišovitá zápletka, o boji jediného správného proti hordě zlých a bezcitných.
Cormac McCarthy prokázal, že je velkým spisovatelem. Dokázal vytvořit příběh o cestě bez cíle, o naději, která umírá poslední a pomáhá tak přežít i velká utrpení. A to vše v kulisách dokonale mrtvého Světa. Mrazivého Světa, kde člověk znamená potravu a čas je mírou utrpení v chladu.
Zní to depresivně, vím, ale není to deprese prvoplánová. Hlavní hrdinové (otec a syn) nemají na depresi čas ani sílu. Jejich touhou je přežít, vydržet, bez jiného plánu, než se najíst a bezpečně ukrýt na noc (je to ještě trochu složitější, ale nechci prozrazovat děj..:)). Co se stalo, stalo se, a nezbývá než se s tím poprat nebo zemřít.
McCarthy napsal své dílo ve strohém, na kost ořezaném stylu. Takřka holé věty, kterými ovšem dosahuje nejvyššího efektu, dodávají marnosti ten správný odstín. Dialogy bez uvozovek, pěkně ve sloupečcích a v nich spousta "zálesáckých filozofií" : Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se nikdy nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou.
Cormac McCarthy je znám spíše jako mužský autor. Jeho díla jsou plná sociálních témat a častokrát i násilí. V této, Pulitzerovou cenou ověnčené knize tomu není jinak (co by se asi dělo ve Světě bez zákonů...), ale vždy je cítit snaha hrdinů, se konfliktům a násilí vyhnout.
Knihu doporučuji všem komu nestačí podzimní deprese a těm, kdož mají zimní zálesácké choutky.

Jsou ještě jiný hodný. Říkal jsi to.
Ano.
Kde teda jsou?
Schovávaj se.
Před kým se schovávaj?
Před sebou navzájem.
Je jich hodně?
Nevíme.
Ale nějaký budou.
Nějaký budou. Určitě.
Opravdu?
Ano. Opravdu.
Ale možná ne.
Myslím, že jo.
Tak jo.
Ty mi nevěříš.
Věřím.
Tak jo.
Já ti vždycky věřím.
Neřekl bych.
Věřím. Musím ti věřit.

Walkin´in the rain...aneb obhajoba deště.

4. listopadu 2009 v 13:35 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Prochází městem a kapky deště mi jemně bubnují do kapuce.
Mám rád tohle počasí.
Kapky deště mi smývají klapky na očích, a já v duchu křičím: "ještě, ještě!"

Není v tom krása přízraků, když vidíš z budov vzdálených pár desítek metrů jen siluety?
Není v tom něco z pravdy, že co nevidíš a nenahmátneš, je mimo současné reality?

Mám rád podzimní déšť. Mám rád nekomfortnost, která násobí moji radost, když se pak vše vrací do "normality" komfortu.
Mám rád déšť a směji se obličejům "trpících". Našim problémem je, že UŽ všechno máme, a co nemáme, to chceme mít. Vlastnit! Majetek a sluníčko...
A co nemůžeme mít nebo ovládat v nás budí divné pocity.
Jsem stejný. Buddhismus to nazývá Tanha, všepohlcující touha, příčina chtění, jež je prapůvod všech utrpení. Je to opravdu tak jednoduše zřejmé? Nevím...
Každopádně je naše pohoda v čase dešťů narušena. Copak, mokro vadí?....

Velké kapky na hladině řeky, jako tisíc polibků na jediné tělo.
Šum deště v korunách stromů a domy, jejichž skelety pláčí.
Z lidí, těch sexy vytuněných bytostí léta, udělal podzim krátký proces.
Zabalil je do kabátů podobných pytlům na odpadky,
a poslal je na běžící pásy chodníků,
monotónně klapat podpatky
chodit "Tam a zase zpátky"
a otupěle poslouchat dešťové kapky na dešnících
a kapucách.
Lidé jsou mlčenliví bdící snící...
o lepších dobách
bez podzimního
deště...

A já šeptám:
Dešti!
Ještě!
Ještě!
...

OntheRoadAgain

2. listopadu 2009 v 13:02 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Nechám ty věci být.
Pro teď i pro blízké pak.
Jsem mrak a svit
a můžu jít
kam se mi
zachce.
Nechám ty věci ležet,
a jdu s větrem běžet,
ve větvích stromů.
Nechci se vrátit
domů,
chci domov
cítit
v sobě.
Nechám ty věci jít,
ony znají cestu.
Potkáme se, nebo ne,
nevím!
Nevím
proč,
nevím
kam,
nevím,
co se nestane,
ale
cítím,
že
chci
být
sám
...

WWW

1. listopadu 2009 v 11:01 | HitchCock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Sonická neurvalost od večera do noci.
V pátek jsem byl na koncertu kapely WWW v D29. Poněkud nejasný začátek, plný ruchů, šumů a elektrochaosu se začal vyjasňovat, aby v druhé části setu plíživě přehoupl v jejich klasické provedení hip hopu. Spousta netradičních spojení slov v dokonalé a mrazivé rýmy, zastřená agrese, obalená lámanými beaty a výborná projekce plná psychovýjevů.
Asi to nebylo pro každého. Několik mých známých, i přesto, že poslouchají hip hop odešlo. Několik mých zhulených známých odešlo už po druhé písni. A pár lidí vůbec nepřišlo…
Ale stálo to za to. WWW si šlapou svojí vlastní představu až básnického hip hopu, ale rozhodně se jím nenechávají omezit. Jsou už daleko nad tímto žánrem, který má velký potenciál k prezentaci pouličního básnictví, ale buď ho dělají lidé bez fantasie, kteří se bojí vystoupit byť jen z kolečka neustále omílaných, stejných beatů, nebo lidé, kteří umí psát jen nasrané macho texty a všichni jim k tomu zvedají ruce.
WWW na to jdou odjinud. Než snahu zavděčit se posluchači textem, z nich vnímám potřebu vtáhnout posluchače do svého mrazivého světa a pohltit ho dokonalými slovy a hříčkami slov. Než by se namáhali se zbytečným souvětím, vychrlí do éteru tři, čtyři do sebe skvěle zapadající slova a zbytek je na posluchači a jeho fantasii. A to může být těžké, už proto, že lidi se třeba vůbec nechtějí namáhat myslet. WWW se pak v jejich očích stávají nestravitelnými.
Rozhodně to z nich ovšem dělá "hiphopové" dospěláky, kteří nechávají ty ostatní, alespoň v mých očích, hezky daleko za sebou.
Příště jdu znovu, to je jasná věc!
Howgh.