Září 2009

Apokalypse now

30. září 2009 v 8:18 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
" I cesta je cíl"
Lao-c´

Sám na silnici od nikam do nikam.
Jen tichý sníh o sobě dává vědět.
Nalevo i napravo bílá pláň.
Tak takové je "Nic nevědět".
Plán?
Žádný. Nastalo Bezplání.
Nic je jediným smyslem.
Vše ostatní je nesmysl.
Narodil se někdy člověk,
který by tíhu celého nebe unesl?
Poslední cigareta v kapse.
Už žádné hřeby do rakve.
To je ovšem škoda!
Zkrátka Bezmoc.
Pomoc nepříjde, má vlastní starosti.
V kostech olovo, svaly by bolestí řvaly.
Kdyby ústa měly.
Je štěstí být ve třiceti nejstarším
na planetě?
Je to k smíchu, že zároveň i nejmladším?
Je fajn být tím, kdo přežije?
Je spravedlivé žít přes hříchy,
když svatý v hrobě hnije?

TICHO
Mráz.
Vítr.
Dech... trochu sípavý.
Víc kámošů tu není.

Jo, ještě sníh!

Pokryl pláně i silnici,
a všechnu mrtvou trávu.
Jen pár stébel,
trčí z bílého hávu.

Všechna města byla z těsta
a jeden uličník v nich šlapal botou.
Jedno velké bláto,
a to
teď zmrzlo...

Mráz s velkým M.
Zaslouží si úctu,
neb všechno přikryl tichem.
Zahladil stopy,
hladí po tváři,
a svým způsobem
zahřívá na duši.

Poslední cigáro,
Na silnici,
na cestě do Nikam.
Poslední vzpomínky,
na sítnici
slzy,
které bez hořkosti
polyká...

Obloha se v dáli spojuje se zemí v jednotvárnou ocel.
Silnice zmizela a sníh má podobu zrnění v televizi.
Zima.
ÚNAVA.
Spánek.
Smrt.

V posledním padlém musí umřít i Bůh, ne?

Inspirováno četbou románu Stephena Kinga "Svědectví" a románu Cormacka McCartyho "Cesta".
Dále vychází z usilovného přemýšlení o výroku zenového mistra Dennise Genpo Merzela o tom, že osvícený zenbuddhista bude spokojen i když zůstane jediný na celé planetě nebo sám na planetě cizí.



Hovor s krišňákem aneb štván věrozvěsty

26. září 2009 v 11:27 | Dax |  Z CEST A TOULEK
To ráno jsem si užil s výtečným nepálským bílým čajem. Mám renesanci bílých čajů. Pil jsem je v začátcích mého čajování a užíval si jejich lehkost a svěžest. Pak, když už jsem byl pořádný piják, mi přišly takové...nijaké. Neměl jsem náladu v nich něco hledat a radši pil výrazné a plné čaje, abych se po letech zase vrátil k oblibě éterických a sladkých bílých čajů. Krom svěžesti mají také (alespoň u mně to tak je) euforizovat a jitřit fantazii.
To ráno jsem si užil s výtečným nepálským bílým čajem. Pak jsem vyrazil do města cosi nakoupit.
Vždycky se rád projdu městem, protože vidím ten chaos kolem a moje ticho po čaji ve mně. Ten kontrast se mi líbí. Většina lidí spěchá, hlučí, telefonuje a vrčí. Já někdy taky. Ten den ne.
Na hlavní třídě nás, kteří byli mimo chaos, bylo tenkrát víc. Minimálně čtyři. Já a tři krišňáci. Já si užíval čaj v sobě a oni se snažili prodávat duchovno. Těžký kšeft v dnešní době.
K setkání nemohlo nedojít, protože na rozdíl od všech kolem, jsem šel pomalu a užíval jsem si. Když na mě tedy kdosi zamával z druhého chodníku, bez rozmyslu jsem k němu zatočil. Že to je krišńák jsem poznal až o sekundu později, ale nevadilo mi to. tady je náš rozhovor:
Krišňák: " Ahoj. Jsi pohotová bytost.:
Já: " Mával jsi. Co potřebuješ?"
K :" Slyšel jsi už o hnutí Hare Krišna?"
Já: " Slyšel. Nezajímá mě to"
K: "Jsi opravdu pohotový, ale neuspěchej to." Vzápětí viděl na krku mojí malu, kterou jsem si dovezl z Nepálu :" Ty jsi buddhista?"
Já: " Ne, já jsem pokrytec"
K (kouká divně): "Zajímáš se o duchovno?"
Já: "Co to je?"
K :" Mám tu nějaké knihy, z nich by ses to mohl dočíst."
Já: "Vždyť jsem řekl, že nemám zajem."
K: "Tak proč jsi ke mně přišel?"
Já: "Mával jsi na mně."
K (zdá se že neví, co dělat): "Přispěješ nám tedy, alespoň?"
Já:" Já přispívám jen na opuštěné děti, týraná zvířata a boj proti rakovině. Na děti a zvířata, protože za nic nemohou a na rakovinu, protože na ni nechci umřít."
K: "Znáš zákon karmy? Není pravdou, že oni si za to nemohou. Je to odplata za hříchy minulých životů."
Já: (tady už mě ten fanatik začal štvát): "Ty seš stejnej pokrytec jako já, ale já se za to nestydím a ty si hraješ na duchovního barbánka (to ze mně fakt vypadlo, a je to důkaz, že čaj je navýsost inspirující nápoj). Máš ještě něco na srdci?"
K: " Ne."
Já: "Měj se pěkně."

Asi o třicet metrů dál stál další věrozvěst, kterému jsem padl do oka, ale tentokrát jsem už svojí pohodu nechtěl ztrácet, tak jsem na něj jen mrknul. Asi jsem je něčím přitahoval, protože o kus dál byl ještě jeden, který, ačkoliv s někým hovořil, udělal si čas na pokus zastavit ještě mě. nedal jsem mu šanci a elegantní kličkou se vyhnul. To už jsem si radši do uší pustil Killswitch engage, aby případní další lovci zůstali úplně mimo moji bublinu. Naštěstí, tenhle byl poslední...

Tengu

25. září 2009 v 14:42 | HitchCock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
A tady je adresa mého slibovaného sólo projektu: Tengu
Intensivní poezie inspirovaná ruchem a špínou měst a mojí naivní vírou v romantiku japonského středověku.
Račte okusiti.


Městská rezervace ( Ať žije Ginsberg)

25. září 2009 v 14:08 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Na ulicích odcizení, strach a prach.
Kapky deště, bez peněz, v oblecích,
bez nápadu v bublinách prázdnoty,
přitom zaneprázdněny zaplněním kont.
Několik deodorantů, účesy buzíků,
ve tvářích úlisnost, porno na sítnici,
za pasem bouchačku, na jazyku mír.

Na pár okamžiků zavřené oči,
spánek v nedohlednu.
Cigarety v kuchyňské galaxii,
TýVí zrní bez ustání.

Pár snů,
vyprahlost mozku,
kaktus místo srdce,
a hlína v puse.

Touha
+
Závist
=
Nenávist.

Noční mozkový výsek

21. září 2009 v 23:47 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Nebýt v noci unaven je takový luxus.
Na trénink i z něj jsem šel pěšky, kolem říčky, která zmizela. Jen dlouhá strouha plná bahna, mizící v zahradě na níž stojí trosky domu. Zkáza jak vyšitá a všechno se hroutí.
Bolí mě všechno. Už nejsem zvyklý na každodenní cvičení, a to je špatně. Potřebuju to. Ale v současné situaci to nejde.
Jak jsem procházel tichou ulicí a nahlížel do oken domů, poslouchaje Roadrunner United, zkoušel jsem si představit jak to tam bude vypadat za sto let. Teď to tam vypadá jako gheto. Možná, že to bude jen jedna čtvrť jednoho obrovského gheta ve kterém budeme bydlet my, slabí a nemocní příslušníci slabé a nemocné euroamerické rasy, poražení a podrobení silnými a nezdegenerovanými. Budoucnosti, jsi chmurná? Dneska jo.
Poslední dobou mám názorové problémy kam se podívám, a moc dobře si uvědomuji, že všichni moji oponenti nejsou blbci. Zároveň nemám pocit, že by mé názory byly špatné. Jen nejsem s to pochopit pár postojů a chci pár věcí moc. Až to zahodím do tý strouhy, která tam zase jednou poteče, bude to v klidu.
Koukal jsem do výlohy jednoho baru, kam občas chodím na pivo, nikdo tam nebyl, jen servírka, kouřící cígo za pultem. Ale pak jsem se radši odlepil a spěchal dál, protože po boxu by to bylo asi hodně rychlý. Dvě pivka a už bych spinkal. Navíc chci jít ráno zase na zkušebnu a můj výkon za soupravou po pár pivech dost kolísá. A jak někdo může pít při hraní, to vůbec nechápu. Já jsem pak nepřesnej, jak moje rozbitý hodinky.
V hlavě mám nápad na koláž.: Na louce, kde místo květin rostou všechny luxusní výdobytky moderní doby, které nepotřebujeme, ale všichni je chceme, stojí super luxusní páreček metrosexuálů a z oblohy prší prachy. Celý by to bylo v barvě starorůžový, a jednou z květin bude papa Ratzinger. Nad tím vším meč, pod tím vším lebky, Hitler, zbraně, a nápisy jako: " Poslední Teď už skončilo" a "Exit".
Ať žije vize!
Dnes jsem začal pracovat na další věci. Mám v hlavě spoustu plánů, jak naložit s muzikou, a jeden One man show projekt se už probouzí k světu. Pokud se ovšem podaří mi ho podržet v podobě jaké chci. Pak to bude úlet. Počítačové inferno a moje texty...
A tady je můj nový hudební objev:
Jdu koukat na Antikrista, dobrou noc.

DeadBlues

20. září 2009 v 0:12 | HitchCock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Lhali těm před námi,
i ti lhali nám.
A my teď lžeme,
těm,
co budou po nás lhát.

Vykopali obrovské
hluboké hroby.
Do hlav narvali lži
plné
nenávisti a zloby.

Synapse myšlení plné viru
zmatené zhouby.
Pomalu, bolestně, upnuly
rezavé
špinavé šrouby.

DO SNŮ
NAŠICH ŽIVOTŮ
A DNŮ
JEŽ MĚLI BÝT
PLNÉ KRÁSY
A TOUHY

Výrobci kódu nočních vjemů.
Zmátli a popletli
myšlení svatých tvorů.

Pod siluetou temných skeletů,
plazíme se schoulení
s myšlením automatů.

Velebte kněze a velebte katy!
Ti přinesli vědomí
ten matný lesk.
Povstaňte v radosti
z vědomé ztráty,
však nedejte najevo nižádný stesk!

A my budeme navždy stát
a budem si lhát,
na troskách špinavých světů.

A v nich budem si hrát,
že není třeba se bát.
Že vše je tak jak má být,
že není špatný tak žít.

Co je mrtvý, to nebolí.
Co JE mrtvý, to nebolí...

Čekání na déšť

17. září 2009 v 22:53 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Výhled do ulice. Lidi jako hmyz. V čase obědů vylézají v rojích a obcházejí restaurace, vyhlížejíce menu, které ukojí jejich hlad a chuť.
Vždycky vylézá i lichvář od naproti, zvláštní týpek. Tuhle živnost asi nemůže dělat každý. Je to člověk těžící z lidské hlouposti a neštěstí, nebo naopak ucho a dobrá duše všech ztroskotanců, věřících, že tahle půjčke je "fakt už úplně poslední". Bere si od všech stejný úrok, nebo má i slitování? Nevím, tak ho radši nechám myslí jen projít na cestě za obědem.
Čaj je parfém na duši. Koho to napadlo? Ten musel být už značně naparfémován. Nicméně souhlasím. Naparfénovaně.
Pracovní dopoledne bývají teď klidná, zdá se, že počasí činí lidi pomalejšími a zahloubanějšími. Nebo jsem já tím zpomaleným, jenž nevnímá rytmus dne? Vstávám po sedmé a šedozelený park mě těší. Mám rád podzim, právě pro jeho zpomalenost a útlum.
Mentální převíjení.
Večer chodím na jedno, dvě piva, sám a někdy do míst, kde mě nikdo nezná. Jsem rád sám, po dni plném lidí. Občas si říkám, že tohle není práce pro mě. Někdy chci mlčet a právě tehdy přichází dav uší a mozků, dychtivích po informacích, po komunikaci, po kontaktu.
Léčím se hudbou, pivem a pohledem do zdi. Neuvěřitelná množství informací, nápadů a originálních myšlenek jsou napsána na holích zdech hospod a nočních barů. Všimli jste si?
Barový zazen. Proč ne.
Čtu životopis Williama Blakea, Idiota od Dostojevského a vzpomínky na Charlese Bukowskiho. Je tam nějaká spojitost? Třeba: Bukowski pod alkoholem je fakt idiot, a Dostojevskij při čekání na svou smrt vidí výjevy boha jako Blake.... Blabla blá...
Je tam spojitost. Silné individuality, které pokládá společnost kolem nich za přinejmenším podivné. Spíše nevhodné.
Konečně déšť. Hmyz venku se proměnil na chodící houby různých barev. Bojí se trochy vody. I když z ptačí perspektivy to musí být hezké. Pohybující se barevné kruhy, občas zanikající a jinde zase nově vznikající. Ale ptáci v dešti spíše nelétají.
Přírodní básník obdivuje pohyb stébel rákosu v mírném větru, nehnutě a klidně jako lovec a městský básník změnu barvy fasády vlivem smogu a deště, napjatý a ve střehu vůči lidem a autům.
Chci mít něco z obojího.
Mám rád romantiku i špinavou drsnost a v obojím je Pravda.
Konečně déšť...

Úlomek 10.09.2009

10. září 2009 v 11:38 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Čaj v okně, životopis Williama Blakea na klíně. Je snažší být konformní génius, nebo šílenec bez hranic?
Slunce se opírá do mého těla a kapky potu na kůži.
Park voní.
Jonneine Zapata je můj nový hudební objev. Okoštujte: http://www.myspace.com/jonneinezapata
V určitých částech svého já, jsme a budeme vždycky malí, ztracení a opuštění.
Holubi se pokouší pářit před mými zraky.
Hlupák odsuzuje.
Chladná sprcha patří k mému každodennímu potěšení.
Cha!

Čekám

8. září 2009 v 13:09 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Čekám.
Slunce svítí a stromy jasní zelení.
Čekám na nápad,
na konec zloby, symbolu doby.
Čekám na smích,
co roztančí duše lidí,
co barvy rozzáří,
ve zběsilém flamengu
roztočí.

Čekám na pády našich snů,
co dole v hlubinách
roztříští se o dlaně balvanů.
Jak krásně zní
jejich zničení!

Čekám na nápad v ranním slunci,
čekám na jeho západ,
aby tma, co zebe,
mě obejmout mohla,
a v ní já tebe.

Čekám v pýše pošetilích,
kteří ve svých zhroucených palácích,
na trůnech čekají,
na návrat starých časů,
plných jasů a skel zářících.

Čekám v pokoře kajících,
kterým nic jiného už nezbývá.
Čekám v poblouznění,
jež zamilovaný zažívá.
Čekám v kráse prostoty,
v trávě vonící,
v mozku tichý,
v srdci smějící.

Čekám a vidím zběsilost davů,
noci pláče a křehkost snů.
Pomíjivost životů, věčnost slávy,
krácení dnů a chuť ranní kávy.

To vidím a čekám...

D.

6. září 2009 v 0:03 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Nic nevisí ve vzduchu
a přec to cítím.
Nic nesvírá mi krk
a přec se dusím.
Není to drak
jen mrak
a přec se bojím.
Padlý, mrtvý, zakopán
a přece stojím...

Až budu vzduch, ne kámen, budu svobodný.