Srpen 2009

Úlomek 30.08.2009

30. srpna 2009 v 16:50 | Dax |  ÚLOMKY DNE
První žluté listy začaly zdobit stromy.
Nebe protkané čárami po motorech letadel.
Pán zaslechnutý při procházce na zámeckých valech: "Včely a brouci ubívaj, pač se všude všechno pořád seká. Nikde kvítku nevidíš."
Vůně babího léta ve vzduchu.

Šizofrén

28. srpna 2009 v 12:01 | HitchCock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
V zemích černošedé krásy,
nepotkáš lidi ani přízraky.
Jen hlasy, hlasy a hlasy,
všude kolem tebe,
pod plujícími oblaky.

Jas paprsků stříbrného boha,
proniká ti do hlavy.
Na stromech rostou otazníky,
v kamenech vytesané zprávy.

To neuspíš
ani neopustíš.
Myšlenky do hlavy se derou.
Nejsou tvé, avšak s tebou.

V zemích stříbřechladného žáru,
nedojdeš spásy ani sváru.
Jen ruce, ruce, ruce,
co omotají tvé tělo.
A hadí jazyk v puse,
obličeje podivného tvaru.

A na plážích duhové slunečníky,
bílý písek a zjizvené poledníky.

Nikdy to nespatříš,
ale je stále s tebou.
stopy jsou zaváté,
jen nohy ještě zebou.

V zemích bez dní a nocí,
někdo do hlavy své nápady ti nosí,
a tvé v tobě dusí, dusí, dusí.
Nápady jež se ti hnusí.
Musíš je nést bez možnosti
volby, a bez pomoci.

Jsou to tvé kosti,
je to tvá krev.
Však kdosi jiný je v tvé hlavě,
a pod kůží slyšíš řev.

Ranní duma.

27. srpna 2009 v 9:21 | Dax |  MOZKOVNA !?
Ráno s čajem v posteli a sbírka textů autorů mladé generace před očima. Tohle vydávají? A na to, aby tohle napsali, museli studovat filozofii a pedagogiku, a já nevím co ještě? Každý třetí slovo je sprostý. Každá pátá věta je významem kdesi mimo smysl textu, což je asi důležitý, aby to mělo ten správný inoušský nádech. Aby byl ten správný šok, a důležitý je, aby čtenář strávil nějaký ten čas přemýšlením, co tím chtěl autor říci.
Sedm autorů, z toho šest mužů. Nevím jestli to svědčí o tom, že ženy píší kvalitněji, (vlastně si teď dokážu vzpomenout jen na jednu pro mně opravdu srdcovou autorku, a tou je Jarmila Loukotková) ale tihle chlapíci píšou fakt nudně a prázdně.
Čtu hodně autorů, od středověku až po současnost a už vím co chci. Takže?
Kašlu na ně.
Radši přemýšlím nad tím, jak mohlo někoho napadnout napsat nádhernou větu, než hledat ukrytý jinotaj, který je ukrytý jen proto aby byl ukrytý.

A na konzervatoři učí harmonii a melodii.
Čím víc toho učí, tím míň víš.
Přirozenost znamená při rození.
Radši budu hrát přirozené melodie, bez ohledu na to, co je akademicky správné. Měl Jerry Lee Lewis nějaké hudební vzdělání? Začal hrát na piáno, protože na něj hráli jeho bratranci, a tak se přidal. Stal se z něj průkopník rock´n´rollu a v roce 1986 byl uveden do síně rockové slávy. Stačí?
Nebo Dylan? Kdo by ho byl mocen naučit básnit tak, jak básnil?Kde získal vzdělání v umění žít?
Nelze!
Umělcem se člověk být nenaučí.
Jeden se o to snaží a druhý tím prostě je.

Inspirace od Diaboli

25. srpna 2009 v 23:40 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Starý britský hřbitov, Mc Leod Ganj, Indie 2006



Bylo to zvláštní, uprostřed indického chaosu a mumraje, jako nostalgicky smutná oáza klidu ležel starý, zapomenutý hřbitůvek. Kříže v zemi Šivy...

Nadechnout se - George Orwell

25. srpna 2009 v 22:52 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Název sedí. Příběh ze života muže, který zažil zákopy první světové války, a který se snaží nadechnout, utéci od všeho, co ho svírá, a svírá ho všechno. Rodina, práce i mezinárodní situace, která pomalu ústí v další světovou válku. Je to příběh muže, který má podmínky a prostředky ke změně, k úniku ze spárů, které ho rdousí a dusí. Má možnost nadechnout se. Ale něco podstatného, to nejdůležitější, se mu nedostává...
Čtu mnoho knih, ale poslední dobou nedočítám, což se mi nikdy nestávalo. Jsem buď náročnější a nebo dávám autorům méně šancí. Ale u této knihy to byl Orwell, kdo nedal šanci mně.

Z.S.E.P.N.Á.O.L.V.E.Á.N.

24. srpna 2009 v 0:17 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Myšlení s tím nemá co dělat.
Jak by mohlo? Jedna myšlenka je skvělá.
Druhá-tmavá-z kouta místnosti mi mává.
Pak si vyber...

Řek´ mi jeden chlap:
"Bůh si sedí v tom svým nebi,
ale TADY, něco mi najdi,
čeho se zachytím,
já sám nic nevidím."

Nejsem Bob Dylan, ten věděl,
jak se lidi nechají rádi mást.
Nejsem ani vrah abych seděl,
za to, že jsem nechal,
Ďábla ve své duši krást.

Na životě je nejzajímavější
asi jeho prostota.
Ta kterou nevidíme, protože je v nás
ta kterou neslyšíme, neboť nemluví
ta které se bojíme, že je to past,
ta kterou nemilujem´, neb nemá pohlaví.

Nejsem ani Ginsberg, abych uměl,
racionalizovat Duševní bohatství.
Neumím umlčet své svědomí
které se probudilo kdesi v tmách,
aby mi řeklo, že házím na zeď hrách.

Už nezavírám oči, když mi řeknou že další skočí,
a život skončí v tmách.
Už nezatínám pěsti, když mi řeknou, že někdo nožem
zjizvil štěstí jenom tak.

Už šetřím slova, když vidím zas a znova,
život na kolenou, vpletený do kola,
napíchlý na kůl marnosti.
Už necítím smutek za spálenou touhu,
za deště kulek slov, vypalených zbytečně,
bez lásky i beze zlosti.
Už se nedívám, když řeknou dívej jak to skončí.
Už nevěřím když se se mnou někdo smutně loučí.
Už nejsem tím kdo se snaží zamést vlastní stín.
Už nejsem tím, kdo hledá
kdy, kde a co vlastně
smím.

Jen jdu a dívám se.


Drtivě až do konce. Žádný koncept, zato spousta odhodlání.

13. srpna 2009 v 0:34 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Zastavím až na druhým břehu,
ztráta dechu,
pocity květin právě před stětím.
Vidím tvůj krásný úsměv,
život je les,
na jedné straně roste úspěch...
...a sex,
na druhý temně strach
ze země ční.
Na spánek už bylo dost času,
teď ti zaplatím
za zničenou krásu
za ztrátu hlasu,
za roztrhaný šaty
a jizvy na duši.
(ty Ti moc sluší)
polibkem mýho ledovýho dechu
a odejdem.
Beze spěchu.
Za Sluncem.
Za krásnem.

Co je mrtvý, je mrtvý!
Nemá se co činit,
snažit se žít!
Nemám už kde platit,
za viny v tmách!
Nemám kde výt.
...
Chladně elegantní, za nocí
mi schází.
V šarlatu oděná.
Když má mysl sní...

JÁ SE NEVZDÁM!

Nursery rhyme

8. srpna 2009 v 17:04 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Raz, dva, tři.
Protnul blesk tmu tmoucí
napříč.

Čtyři, pět, šest.
Zasažený, ožehnutý, a jeho duše
stačila se vznést.

Sedm, osm, devět.
Má pater Věž do níž duše vejde
a nevrátí se zpět.

Deset!
Do té Věže vede
cest.

Jedenáct, dvanáct, třináct.
Zrcadlových komnat Věže
bude duši odpor klást.

Čtrnáct, patnáct, šestnáct.
Duchů svatyně se Tě snaží
zmást.

Sedmnáct, osmnáct, devatenáct.
Prstů má každý z nich,
jimiž snaží se Ti život krást.

Dvacet!
Nesnaž se vracet!
Je to marný, umřels!

A jsi to Ty!

Dopis zmizelého

6. srpna 2009 v 23:43 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
V tuto chvíli jsem už tak daleko, že si ani nedovedu představit, že bych se byť jen otočil zpět, a Ty mě, příteli už asi nikdy neuvidíš. Nicméně, bylo by smutné, nerozloučit se s Tebou, i když formou hloupou a mrtvou, totiž dopisem. Nebyl jsem však v situaci, abych mohl ztratit jen jednu vteřinu přemýšlením, o tom co, a koho zanechávám Tam. Příjmi, prosím, tedy tyto řádky jako rozloučení a zároveň pokus o vysvětlení mého zmizení bez návratu.
Touha je utrpení, a já žiji v obrovské touze. Žiji utrpením, neb já toužím po Svobodě. Tím nemyslím neurotické pózování a hry na "úspěchy zaručující štěstí a neomezené možnosti", ale prostou možnost volby. Moje touha během let narostla do absolutna. Absolutní touha po absolutní Svobodě je ovšem zároveň absolutním utrpením. Snažil jsem se spasit snad vším, majetkem, láskou, penězi, drogou.., ale marně, i když jsem přesvědčen, že vina a chyba byla vždy na mojí straně, a spousty jiných by dokázali z toho, co jsem měl já, vytěžit maximum a ukojit své potřeby. Pro mne tyto věci nebyli nikdy dost důležité, abych jim přikládal váhu, a jak bych v nich tedy mohl hledat záchranu. Má spása leží daleko mimo můj dosah, uvnitř mě samého, ale abych ji ze sebe vydobil, musel jsem se vydat na cestu a vzdát se všeho včetně dosavadní svobody, neb v zájmu velkých věcí se ty malé zkrátka někdy potlačit musí. Svobody není a nemůže být bez disciplíny a odvahy.
Poslední noc před zmizením jsem naposledy pohlédl na všechno to, co znamenalo můj život, a mohu Ti s klidným svědomím říci, není jednoduché opustit všechnu tu krásu "bezpečí" a "klidu", kteréžto nás vážou k jednomu pro nás "jistému" přístavu, kterému říkáme domov, ale prozkoumáš li ho do hloubky, zjistíš, že je spíše vězením s výhledem na krásy Světa. Všechno ve mně křičelo a vzpíralo se, a mě stálo všechny síly překonat tu bolest a strach z věčné nejistoty do níž jsem právě vstupoval. Možná bys namítl, že by bylo lepší odejít bez tohoto bolestného loučení, ale tento rituál jsem pokládal za veledůležitý, neboť já neutíkám, a čistotu srdce a duše pokládám za podstatnou část nového začátku. Nakonec se každá věc jíž jsem opouštěl s tímto rozloučením stala jakýmsi novým motivem k hledání trvalé Svobody, protože všechno pomine, ať už s naším, nebo bez našeho přičinění.
Nebudu se již déle rozepisovat, neb na obzoru se objevilo ranní šírání a já mám před sebou ještě dlouhou cestu. Můj dopis se neboj zničit a stejně tak i vzpomínku na mne. Učiň tak, jako já učinil se svým světem a nyní se chystám učinit i s Tebou. Tvůj svět bude lehčí.
Žij v míru.