Červenec 2009

Nebyla

26. července 2009 v 1:41 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Občas jsem ji potkával na ulici, někdy v obchodě s muzikou, kam často chodím poslouchat hudební novinky, a někdy přišla na čaj. Nevím co, ale něco mě na ní od první chvilky zaujalo. Byla tichá, takřka éterická a přízračná, a přitom, při očním kontaktu a běžném obchodním hovoru až neuvěřitelně tvrdá a přímá. Jakoby uvnitř ní vřely a bublaly nezkrotné síly, ukryté jen tenkou slupkou její kůže, kterou používala zároveň jako mimikry pro společenství lidí, ve kterém musela žít. Od začátku jsem věděl, že ona je Ona. Osamělá. Ten typ člověka, který už zašel příliš daleko ve své individualitě a ztratil cestu. Člověk odsouzený k hledání nenalezitelného. Klidu duše a pokoje těla.
V jejím případě mi to přišlo takřka nemožné. Narozená ve špatné, šovinististické době...
Nemůžu říci, že by byla programově krásná. Nikdy jsem ji neviděl nalíčenou, nenosila módní hadry a nevystupovala vyzývavě. Ale byla krásná. Krásná symetrií. Tím souladem obličejových částí, rovných zubů, souměrem končetin a ladností pohybů. Jsem hromotluk, takže vím, co se mi má líbit... U ní šla ta krása ještě dál, že fyzická symetrie vyzařovala a propouštěla symetrii a vyváženost duševní. Žádně neurotické zvyky. Dokonalý klid, dokonalý chlad...
Občas jsem ji viděl ve společnosti jiného člověka. A tehdy jsem pochopil, co je na ní zvláštního. Nezajímala se o něj. Hovořila s dotyčným, vyjadřovala účast, ale ve skutečnosti byla naprosto jinde. Jiný čas, jiný vesmír.
Naopak, když si třeba při čaji četla knihy, nebyla v čajovně, byla v knize. Její obličej byl v nejvyšším soustřdění, oči hluboko ve stránkách a mysl daleko v příběhu. Jako lovec, číhající na kořist. Jako kobra. Nikdy jsem nezjistil jaké knihy četla, vždycky je měla chráněné obalem z novin.
Tajemstí, které ji obestíralo, ji učinilo dokonale nepřístupnou. Nedalo se s ní promluvit víc, než několik málo zdvořilostních frází. Zkoušel jsem to třikrát, pak jsem to vzdal. Vůbec mi nešlo o to ji balit nebo se předvádět, mě zajímala jako typ člověka. Já ji nezajímal zjevně vůbec...
Až jednou se udála obrovská změna. Spatřil jsem ji, jak jde zavěšena do jakéhosi muže, který byl, řekl bych, o dost starší než ona. Očividně elegán a ona, světe, se usmívala, když mu naslouchala. Jak vypadala romanticky! Byl jsem zvědav, jestli bude změna patrná i když bude bez doprovodu onoho elegantního gentlemana, ale neměl jsem již štěstí ji střetnout. Přestala se objevovat.
Viděl jsem ji potom už jen jednou. Byla těhotná a kráčela po ulici s velikou sportovní taškou. Od té doby nic.
Myslím... přemýšlel jsem o tom a věřím, že zkoušela najít cestu , ale nepovedlo se jí to. Ani děťátko, ani milující partner ji nedokázal změnit. Odešla, možná utekla, do stejně cizího světa a nenechala za sebou asi nic. Jen mojí vzpomínku...

R.I.P.

24. července 2009 v 8:51 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
S černým silným čajem v křesle.
Poslouchám už jen death metaly.
A že nevím co a jak dál?
To nevadí.
Propady jsou jen pro vzlety...

Úlomek 11. 07. 2009

11. července 2009 v 23:18 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Bíločerně oděná slečna běží, běží, a přímo přede mnou zakopne a upadne.
Maminka s krásnou šíjí si hezky povídá s miminkem v kočárku.
Jeden chlapík k druhému v čajovně: " Mýho psa z těch vašich keců bolí duše!"
Mrak vypadající jako lebka dinosaura.
Úplně malý pán s VELMI rozkročnýma nohama.
Pan Popík: "Metal neměli, tak jsem vzal tuhle tradiční ruskou muziku. Když jsem nasranej, tak to pomáhá."
...kde leží sféry klidu?

Dust

9. července 2009 v 23:46 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Za pár okamžiků způsobíš zkázu mého světa,
stejně jako já-jednou-zničím svět Tobě.
Když něco chceš, musíš za tím jít, a já jsem cílevědomý.
Bez svědomí.
Bez nadějí na změnu, vrhám se v každou (nekonečnou) proměnu v Sebe.
Přestanu někdy?
V hrobě!
Lucidní snění v lucidních tmách.
Hovoříme vážně o legračních hrách.
Vypouštím vážně zvláštní slova-jako hrách- a ten pak někdo o stěnu hází.
Co Ti schází, když máš sebe?
Nebe zebe, a peklo je v Nás...
Narvu se vědomostmi o blbosti,
a ve své tuposti
projdu kolem jednoduše krásných květin.
Nespasím je před stětím,
a ještě pomůžu se setím
plevelů
(levelů další hlouposti).
Mám už všechny příznaky přízraku,
místo hlavy dým,
myšlení v oblaku,
ve dne spím,
a v noci trpím.
Jedinou mou spásou je opájet se krásou
Vstoupit do strouhy touhy!
Pravdu dím,
když křičím,
jak vše zaniká.
Jak vše uniká,
prstům mým.

Ty momenty

2. července 2009 v 13:48 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Rád si všímám, když si všímám. Krkolomná věta, že. Chci jí říci, že rád vnímám kouzla okamžiků a
toto se velmi umocňuje tehdy, zastavím li se uprostřed dění a celou pozornost upřu na právě probíhající. Není to zdaleka vždy. Schválně si všiměte, že i když se zabýváte pozorováním či sledováním něčeho, vaše mysl pracuje na něčem jiném. Teprve poté, co si to uvědomíte, nastane jakoby vyjasnění situace. Čas se "zastaví" a probíhá Teď.
Jsem sběratelem okamžiků a každý povedeně zachycený moment mi ukazuje, o co přicházím, když tady jsem a nejsem. Když se něčemu věnuji a myslím na něco jiného. Pravá Přítomnost opravdu jakoby prodlužuje okamžitý čas. Dnes jsem pro mladou dvojici připravoval čaj. V momentu, kdy jsem ho sléval se udála spousta věcí: Krásný zvuk slévaného čaje, jemný úsměv a na přípravu upřený pohled jednoho z dvojice, čajovna se náhle proslunila, kanár pípl a mé pohyby při přípravě se zdály dokonalé...
Hodně vjemů v několika (asi patnácti) vteřinách a všechny tak živé. Proč to nejde vždy?
Myslím, že to bylo tím, že jsem unavený, spánkový deficit je znát a mozek je unavený na to, produkovat nadbytečné myšlenky. To je důvod, proč mniši v klášterech málo spí. Pak nemají čas myslet na nesmysly.
Vzhůru do bezvědomí.