Květen 2009

V.M.P

27. května 2009 v 19:00 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Noc. 26.05.2009. Poslouchám Deathprod, album Morals and dogma, skladba Dead people´s things.
Akorát na kulku do hlavy.
Ale nic mi nechybí, spíš přebývá. Pochopení nebo pochopení?
Chybuju v tom, že jsem tak hodnej, nebo jsem hodnej, že tak chybuju?
S lidma se to někdy dá vážně jen HODNĚ těžko.
Dělá mi dobře být sám. Nebo se svou lásku v tichu. Je pár lidí, který mám fakt rád, a zbytek rád poznám, ale díky, na vřelost jsem moc studenej. Tam dole se to už dávno změnilo a i když vně to ještě žhne, tak dole jsou jen chladné skály, tma a hadi. To není ničí vina, z mojí strany chybí schopnost vytvářet situace a ti druzí..? Jsou prostě ti druzí.

Dlouhý krásný den. Jsem na jeho konci a zítra? Asi další krásný den.
V minových polích...

Dax

26. května 2009 v 23:55 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Vidím tu tvoji romantiku,
a už cítím jak mění se v bahno.
Nemůžeš chtít změnu,
když se bojíš ztratit své blaho.

Ty tvoje hrátky na Svět bez hranic...
Je mi nanic, když slyším ty tvoje kecy.
Hraješ si na Svobodu, která vše proniká,
vůbec nebereš ohled na přítomnost klecí.

Zamrzlej na místě, všechno ti uniká,
a vůbec nechápeš souvstažnost věcí.
Sníš si své sny, celé dny si je tkáš,
ptáš se na odpovědi, které předem znáš.

Zná tvé noční procházky a vím kam se vydáváš.
Co však hledáš nikdy nenajdeš, jsi sám sobě tmář.
Následuj ty svoje pravidla, už předem jsi ztracený.
Tápej v svých tmách, sám v svém mozku. Zatmění...

Jednou mě spatříš a uvidíš, jak budu se smát.

Až prach tvé slzy vysuší, a Tvá hvězda nevyjde.
Tak to jsi uprostřed mého světa!

Víš, že páteř podobá se luku,
a šíp nevydává hluku...
Tak vystřel.
Nikdo Tě nenajde,

... protože nikdo nebude hledat.

Umění ztrácet

24. května 2009 v 0:38 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Po půlnoci a moje hlava je stejně prázdná, jako bedna do který čumím.
Dobré víno, čaj a přátelé, co víc si přát?
Jako čínský básník: Noční popíjení a čekání na úsvit.

Celý život se něco učím, a teď je pro mne zajímavé učit se Umění ztrácet.
Opouštět věci, lidi a situace elegantně a bez šrámů, bez bolesti a zbytečné touhy.
Není to jednoduché a tak jako nic jiného, to není bezduché.
Když si představuji při pohledu na "něco", co je mi blízké, že "to" ztrácím, daruji, rozbíjím, opouštím,.... je mi zajímavé sledovat, co to se mnou dělá.
Většinou to bolí, ale i bolest má mnoho odstínů. Od sladké až po temně rudou...

V jednoduchosti je síla. Při poslechu Deathprod seznávám, že jeden vhodně užitý tón dokáže víc než symfonie.
Chtěl bych být taky takový.

Že to nesouvisí?
Zdánlivě.

Howgh.

Všechny barvy jsou bílé

19. května 2009 v 15:59 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
V tom snu bylo všechno bílý,
stromy, naše oči, tma v nich, i býlí.
Moje myšlení hířící vždy barvou,
změnilo se v jednolitou bílou....tmavou....

Kolem dokola-i proti směru hodin,
všude zástupy lidí, drtící nohama
pestrý koberec květin. (Barevných rodin)
Všude bílý řev, zlost a bělostná krev.

Na obzoru tyčila se mohutná postava.
Vypadala temně, ale já věděl, že je bílá.
Mluvila ke mně bíle a jejího hlasu byla plná hlava.
Má strašně bílá hlava. (Bílá může být těžká)

"Bílá je svízel",
řekl a zmizel,
ten strašně barevný skřítek.
V bílé mlze hledám díry,
kterými bych taky utek...

Marně.

Všechny barvy jsou bílé od této chvíle.!
Její poselství je jasné:
Vše bílé je krásné.
VŠE OSTATNÍ VADÍ!!!

Ucítil jsem ruce strachu,
ledově krásné bílé paže.
Nejsem hoden být bílým.
Nejsem s to držet, když někdo mi káže.

Všechny barvy jsou přece bílé.
I moje krev je bílá a dech tvých rtů.
Pod dozorem rostou bílé stromy,
jako z mléka vypadá ta řeka...
V mém bílém snu jsem poznal,
že i děs je jednobarevný.
Jedinobarevný, neboť jiná,
barva ve vesmíru není.
Není neboť nesmí...

Co je to za vesmír?
Mír?


Úlomek 15. 05. 2009

16. května 2009 v 15:55 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Hardcoreáři způsobně sedící, a popíjející Maté za zvuku japonské flétny Shakuhachi.
Mrňavý chlapeček v přenosné kolíbce se na mně dlouze a zamyšleně podíval.
Zvuk vařící se vody a kanáří zpěv za slunného dopoledne v prázdné čajovně.
Adámos na zahrádce: "Vypil jsem to víno a nachcal do karafy." Já: "A jak to dopadlo?" Adámos: "Hospodskýmu to vadilo..."
Bolest hlavy a neopodstatněná zlost.
Zasadil jsem potos a zavěsil ho na stěnu.
Pavouk sekáč při pádu roztáhl nohy a padal plavmo jako chmýří z pampelišky.

...se zamyslel...

16. května 2009 v 0:16 | Dax |  MOZKOVNA !?
Přijímačky jsem prošel. Zbývá čekat na rozhodnutí komise. Vlastně mi na tom záleží, i když si nemyslím, že je studium buhvíco důležitýho. Ale možnost studovat něco, co mě stejně už dlouho zajímá je možná požehnáním.
Nikdy nechci dělat věci, které nechci. Krkolomná formulace.., ale nabývá pro mně čím dál většího významu. Potkávám známé, ale už je vlastně stěží poznávám. Změny v tvářích, ale hlavně změny v myšlení. To je možná to stárnutí. Když vidíš jak se Ti bortí svět Tvých ideálů a realita ti dává pěkně na prdel.
Nejsem idealista. Tedy alespoň ne objektivní. Nevím nic o "vyšším principu". A i kdybych věděl, jsem asi moc velkej sobec... Ale přesto věřím ve svůj způsob života a ten chci pro sebe uchránit za každou cenu. Ne bez kompromisů, ale přesto. (A co je to ten kompromis, Daxi? Nekope Ti už náhodou někdo ten tvůj zadek?)
Možná. Ale třeba je to jen dobře, a já díky tomu na NĚCO příjdu.
A pak už budu jen sedět a koukat, jako tuhle před čajovnou. Všechno bylo dokonalý, až na jednu chybičku. Chyběla tomu skutečnost. Asi si myslíte, že jsem magor, ale já to schválně pozoroval. A těch kravin, který mi prolítly během té chvilky hlavou. Myslím že dojem "reality" byl smazán alespoň z .....nevím, ale skutečný?
To je jen To.
A já To chci.

Úlomek 12.05.2009

12. května 2009 v 23:17 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Rozšlápnutá veka, a do těsta přišláplý leták s reklamou na plovoucí podlahy.
Korejec mi ve svém obchodě legračně a nepřesvědčivě nabízel čínské švestkové víno. Odešel jsem s korejskou sushi rýží...
Krásná slečna s nevídaným zájmem o čaj.
Chlapík v dýmkárně: "Proč sou v tý vodnici ve vodě citrony. To mám potom vypít?"
Holubi u louže. Rituál. Jeden sklopí hlavu aby nabral vodu a druhý hlídá. Pak se v mžiku vymění.
Dal jsem pade na opuštěné děti, a dostal malou, modrou, vibrující myš.

Pálím

10. května 2009 v 10:24 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Pálím,
pálím texty,
pálím vzpomínky,
pálím myšlenky,
pálím sny.
Pálím bolest, jež mnou proniká,
pálím radost, která zatemňuje,
zlobu, kterou vše uniká,
i štěstí, které mnou pluje.
Pálím i svá předsevzetí,
aby vzrostlo nové setí.
Pálím také předsudky,
svobodu i trest.
Pálím i plameny
až nezůstane nic.
Ani kameny.
Jen ticho...






H.A.I.ku Nehaiku

7. května 2009 v 19:06 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Vodní hladina ozářená sluncem,
špiní světlem listy,
co hrají si s větrem.

xxx

Co je to za Svět,
ve kterém vládne
změť?

XXX

Pták letící u země.
Pohlédli jsme si do očí.
Mám v sobě něco z něho,
nebo on ze mně?

xxx


Modrá obloha není dokonalá.
Chybí vláha,
co svěže z oblak padá.

...


Polní manifest

7. května 2009 v 16:04 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Ráno a dopoledne jsem strávil plením. Neuvěřitelně odpočinková záležitost. Člověk jen sedí na bobku, hledá, co by kde utrhl a hodil do košíku, a má s toho potěšující pocit, jak že to pomáhá zelenině ukryté zatím v hlubinách země. Kromě toho hlína krásně voní.
Čas na drobné poznávání a drobné radosti.
Majitelka polností mi sice musela ukázat, co je plevel a co už vykukující rostlinka budoucí zeleniny, ale o to víc mě to bavilo. Pleješ a současně se učíš.
Počas byl velmi vhodný. Žádné vedro ani zima, občasný vítr přinesl vůni polí a osvěžil na duchu i těle. A jak vyhládne. Makáš na čerstvém vzduchu pěkně od rána a v poledne bys snědl kopec.
Obzvláště, je li jídlem výdobytek z polí na kterých pracuješ. To chutná dvojnásob.
Mít od rána do večera co na práci je fajn, člověk alespoň tolik nemyslí na nesmysly a hlavně: Váží si svého volného času! Neuvěřitelný, kolik času proflákám v hloubkách myšlenek o ničem. Že bych si koupil pole...?:) Asi ne, ale určitě si zase zajedu zabrigádničit. Prokázalo se mi to jako velmi vhodný relax.

Howgh.

Pop-el

6. května 2009 v 16:22 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Já vím už to se mnou není takový,
tři roky nespánku
ukrývání pod zemí.
To se někde projeví, myšlení kornatí,
kůže se roztaví,
hlasivky vysuší.

Jsem vrah svých dřívějších citací
už mě nic nespasí,
před pistolí svědomí.
Úkryt mám hluboký, že jsem v něm ztracený
mentálně zazděný.
Komplet vyprázdněný.

Mám strach, co se zas ve mně projeví
mé srdce kamení,
mé tváře praskají.
A vlasy šedivý až ke kůře mozkový.
Vím, že už to přichází.
Moje loučení.

Mám Strach-mám strach-mám strach

Moje deprese závisí na světelných podmínkách,
když je světlo, je to jak krásná píseň.
Dý mízí jako plíseň.
Problém je, že už dlouho žiju v tmách...

Mám Strach-mám strach-mám strach

Neboj nemyslím na konec, nemyslím na nic
vidím šňůry svých žil
zdobí mé ruce jak surealismus z tkanic
není důvod se řezat
není důvod proč bych nežil
není ve mně nic, co by teklo
a to je to peklo!
Že ze mě už se bude jen sypat...

popel...


"Takový pěkný klucí, a takovýhle songy. Kde se to v nich jenom bere? Netrpí na deprese, nebo tak něco?"

J.R.Stoner

Úlomek 04.05.2009

5. května 2009 v 14:19 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Ranní běh kolem vody. Když jsem pak stál na mostu a pozoroval kachny na hladině, prošla kolem krásná mladá cikánka se dvěmi dětmi. Moc hezky se k sobě chovali.
Úlomky slídy na fasádě domu se v ranním slunci lesknou a vytvářejí dojem krémově zbarveného hvězdného nebe. Možná hvězdné nebe na Uranu?
Vykulená kočka v okně přízemního bytu.
Vůně posečené trávy se mísí s vůní stromů a pachem cigaret.
Můj odraz v šálku se zeleným čajem. Nazelenalý odstín mi sluší.

Tóny a slova

4. května 2009 v 15:01 | Dax |  MOZKOVNA !?
Working class hero.
Parádní píseň. John Lennon nám tu zanechal pár skvělých kousků, na rozdíl od ostatních Beatlů. Hudba mrtvého muže a tak živá. Říká se, že živé hraní rozhodne o tom, která kapela přežije a kterou přikryje prach zapomnění, ale znám pár songů, které jsou svojí živelnou energií a nábojem schopny přežít bez toho, aby jejich tvůrci vlezli na podium. Jestli poklad v nich ukrytý někdo objeví, je ovšem jiná věc.
Vlastně to souvisí s tím, co mě napadlo ráno, když jsem poslouchal hudbu kapely, jejíhož frontmana jsem trochu znal, připravovali jsme společný projekt jeho autorského čtení a naší hudby. Nedošlo k tomu, neboť já odjel pracovat do zahraničí a když jsem se vrátil (ten samý den) potkal jsem jeho parte. Prostě odešel...
Až tehdy jsem začal za slovy v jeho textech pořádně vidět významy, a uvědomil jsem si, že ačkoliv byla jeho hudba skočná a pařičská, byla plná smutku a beznaděje. A že jsem vlastně hodně rád, že jsem na tu jeho kapelu nechodil, protože bych skákal a tančil, zatímco on by možná zpíval o svých těžkých chvílích písně, zabalené do líbivého hávu a cítil by se smutně sám, i když s kapelou za zády.
Nepokládám se za muzikanta. Muzikant je dle mého názoru člověk, který ví jak vyjádřit své pocity hudbou a hlavně to umí přesně zahrát. To že je všude spousta lidí hrajících na nástroje je věc, která s tím, co jsem teď napsal vůbec nesouvisí. Maluje taky kdekdo...
Nepokládám se za muzikanta i když hraju v kapele. Je to moje možnost reflexe a jsem rád, že jsem se potkal s lidmi, kteří to baví stejně jako mně a myslím, že je to baví proto, že vědí o hraní stejně málo jako já.
To ovšem nebyl případ Lennonův a troufám si říci, že ani mého mrtvého známého. Když poslouchám jejich hudbu, jejich písně, jsou přesné. Tóny a slova zapadají, podporují se, obtáčejí, vznášejí a klesají. Společně.
Chci žít přítomností. Hledět do dálky, ale neupínat se k ní. Ani vpřed ani vzad. Ale poslouchat hudbu jejíž poselství bylo napsáno a nahráno před lety, a které promlouvá stále stejně živě, mi vůbec nevadí.
A tak si naliji další šálek čaje, uvelebím se v křesle a vohulím Working class hero na plný pecky ještě jednou.

Kráčím

2. května 2009 v 23:19 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Kráčím. Jdu skoro prázdným městem po rozpálených chodnících
a míjím výklady obchodů,
herny, které i v ranních hodinách hučí
plností prázdných duší,
míjím stíny lamp, budovy, které se mnou hrají hry: "Neprocházej našimi stíny, něco tě napadne!!"
Ani mě nehne!
Míjím postavy, bytosti, jež nezajímám a ani ony mne.
Jdu. Thoreaue,
já jdu, a myslím na Tebe!

Slunce hladí, a dává ránu krásnou optimistickou notu.
Zastavuji u výkladu s noži,
zastavím se i u knih.
Za jak dlouho koupím jednu z nich?
Už dlouho jsem knihu nekupoval, radši si je půjčuji.

Najednou mě předejdou dvě dívčí postavy, jdu totiž pomalu.
Je krásné sledouvat ty tvary a ladnost.
" To je pravá vibrace ", říkal kdysi jeden chlapík, jehož jméno dávno přikryl prach.
Prach Času, Změny a Zapomnění.
Dost!
Čaj v žilách a romantika v mysli. Souvisí to spolu.
Asi se nechci s těmi dívkami sejít u jednoho stolu,
ale baví mě to jejich předcházení.
Chvilku.
Kochám se a kráčím.

Nakonec je předhoním, prudce naberu rychlost,
jako chvost komety,
a mířím za svým cílem.
Kochám se sluncem a osamělou chůzí uprostřed výtvoru zvaném město.
Betonové těsto plné osamělých duší
naše srdce buší
samotou a bezedností
a ostatní jsou hluší.
Tápou bez možností?
Nevím, je mi to fuk.
Najednou "Ahoj" volá na mně kluk, který se srním výrazem nabízí cosi, co určitě nepotřebuju.
Ale zastavím se, ani nevím proč.
Je to krišňák. " Podpoříš dobro?"
Zvláštní otázka!
" Co to znamená? "
" Charitu a demonstrace proti vykořisťování. Však víš, čteš přece DUCHOVNÍ literaturu! "
Nevím co to je. Je to kniha, která mě nutí zamyslet? Nebo náboženská kniha?
Fíha.
Radši lovím pade a mizím.
Má to jednu výhodu. Zas mě předhonily ty dvě kočky,
tak se zase kochám.

Kráčím za svým cílem,
po hřbetu černého hada,
který má magickou moc,
odnést každého z nás
na jednu z cest.
Stačí si vybrat.