Duben 2009

POINTBLANK

29. dubna 2009 v 23:47 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
STRACH ZABÍJÍ...
...SEJMI HO DŘÍV...
...NEŽ ON TEBE...


Deathprod II

28. dubna 2009 v 23:49 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Moje fantasie je jako podzemí moskevského metra.
Vidíš modročernou tmu a kus strachuzáře.
Cesta dolů je nepřijatelná,
a směr na povrch neexistuje.
A vidíš tváře,
nesoucí masky Noci Bezmoci.
Šelest získává v té tmě
na agresivní síle.
A probudit?
Nelze!

3 noční

25. dubna 2009 v 23:11 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Ostříhal jsem své černé vlasy,
a spálil je na prach.
Připravil sobě čaj,
vzal nůž a podřízl strach.
...
A já jat snahou chránit
trpící.
Změnil jsem se
v led.
Jak Měsíc byl jsem zářící,
tak chladně byl jsem bled.

Ledem na kusy rván,
k ledu přikován.
Pod ledem žijící,
ledem milován.

Jat snahou chránit trpící,
sám opuštěn,
v mrazu úpící...
...
Ještě jsem se asi
neprobudil,
i když už hodinu mám
otevřené oči.
Místo peřin cítím hlínu,
místo stropu
svět nad hlavou se mi točí.
A jak tak ležím,
cítím, že se do mně něco vkrádá.
Cítí to moje leb, mé kosti,
cítí to má záda.

To, co působí hromobití
při pádu vloček,
to, co působí věčné ticho
v kruté bouři.

To.

Poznání.


PoEtické zamyšlení ve vlaku.

23. dubna 2009 v 14:58 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Potkávám známé jejichž tváře poznamenal čas.

To mě nutí k zamyšlení (jsem už dlouho na světě)
Udělal jsem pro svět něco dobrého? Ne!
Chybí mi něco? Ne!

Jak se tak rozhlížím kolem sebe (krajina z okna vlaku na trase Pardubice-Brno je od Chocně opravdu příjemná),
vidím jen samé pomíjivosti.
Vidím jen samé závislosti na krásných (maličkých) věcech.
A z toho celého hněteme těsto zvané Svět.

Smítka poznání vítr touhy, rozumu, strachu, zabedněnosti... rozhání.
Lze vyslovené vzít zpět?
Ale ano, nebudeme li brát minulé jako nynější skutečnost,
nýbrž jako již zapadlý, zešedlý, čarokrásný, ale dávný sen.

Proč se tak trápím kvůli minulému,
když co TEĎ vyslovím, je už TEĎ pryč?
Někdy je lepší nevědět. (Den krásný jako květ, květ krásný jako den)

Narodil jsem se kvůli povinnosti?
Povinnosti, která skončí, až složím kosti?
Do té doby dejte mně do nádoby,
plné práce, plné pokynů, ustanovení...
K zlosti.

K čertu s tím.
Přešel stín.
Moc přemýšlím.
A?...je to pryč.

Poslouchám přednášku Edvarda Tomáše (kouzelný dědeček dle hlasu).
Jaká odvaha vystoupit se svojí Pravdou.
Postavit se před lidi (davy),
a říci jim o své představě Pravdy.

Pochybnosti taky ctnosti.
Vybrousit ze mně diamant řádného občana se asi už nikomu nepovede.

Černý vlk

21. dubna 2009 v 9:26 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Černé díry na duši se mi nejčastěji objevují ve slunečním svitu.
Sedím na parapetu okna atelieru, kde žiju a koupu se v paprscích.
Lidé pode mnou a stromy kolem mne, čaj a tichá atmosféra bytu.
Dnes ráno jsem se vzbudil s jizvou. Kde jsem v noci byl?
Ale o černých dírách.
Jsou malé a tma uvnitř je černočerná jako pyl...
...z rostlin plných jedu.
Včera čajem opájel jsem dědu, a dnes?
Zase sám a bez klíčů od nebes.

Zdá se, že všechno pomine,
že jen ten strach mi zůstane,
ten co mě provází
od prvního dějství,
od útlého dětství.

Naučil jsem se vidět ve tmě, dřív než mi byly čtyři
a první tesáky vyrostli mi v šesti.
V pubertě se objevily sklony k lovu,
k tichému číhání uprostřed hvozdu (betonových stromů),
a přirozená plachost se dostavila zanedlouho.
Ostražitě jsem se vyhýbal jiným bytostem
a v touze po samotě vybíhal do pustin.
Táhlé vytí za nocí celých Lun
a stopy v písku zlatošedých dun.
Moje duše se stala vlčí
a mysl napjatá jak by byla ze strun.

Stal jsem se tichým lovcem na úpatí hor.
Vyhledávám okamžik, kdy slunce vyjde nad obzor
a ozáří moji duši plnou černých skvrn,
z nichž vyrůstá ta černá srst.
Doufám, že slunce vyléčí můj bol,
a černé skvrny vlka ze mě odstraní.
Do té doby budu lovit svůj strach
ve dne v noci bez ustání.

Necítím bolest sevřených čelistí.
Nevěřím nikomu mimo smečku.
Nevnímám únavu při štvaní.
Nevážu se k jednomu území.
Neutíkám bez boje,
ale vyhýbám se konfliktům.
Nerozumím jiným bytostem,
ale snažím se pochopit.

Snažím se pochopit...
...i vlka v sobě.


Úlomek 19.04.2009

19. dubna 2009 v 20:46 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Krásné nové peřiny vykukující ze starého okna polorozpadlého domu.
Sněhu podobný pád spousty okvětních lístků třešní v zahradě, kde jsem seděl a pil čaj.
Zasadil jsem dva stromky.
Skvělý šejk ze štávy tropického ovoce na zahrádce Art Café.
Kosák ostražitě hopká a občas výstražně hvízdne.
Soused stěžující si na hluk ze včerejší zkoušky: "Hrál jsem kdysi na harmoniku a ještě ji mám, ale tohle je vážně moc."

Kapelní L.O.G.O.

18. dubna 2009 v 22:37 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Logo naší kapely. Je to Vlkokur. Jako my...


Autorem je zpěvák, Seňor Amigho. Budiž mu vzdána všechna čest.
Líbí se Vám?

Úlomek 18.04.2009

18. dubna 2009 v 21:59 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Homeless prohraboval popelnice kolem nichž jsem procházel, když tu ho oslovil muž, jenž potřeboval vyhodit odpad: "Z dovolením". A homeless zdvořile odpověděl: "Promiňte"
Pár dětské botiček vzorně odložených u zdi sokolovny.
Alej plná stromů obsypaných růžovým květem.
Bígl vypadající, že se směje.
Samota s čajem pod kvetoucí jabloní.

Otázky s občasnou odpovědí

18. dubna 2009 v 13:12 | Dax |  MOZKOVNA !?
Když procházím zajímavé blogy, nacházím jen samé ženy...
Muži píší velmi málo.
Souvisí to s přetlakem?
Mají muži menší potenciál? Snad ne, dokud jsou potentní. Nebo naopak? Sex ventiluje přetlak a uvnitř nic nezůstane?
Být mnichem? Bylo by o čem psát?
Je to kruh.
Ženy píší o citech a pocitech. Muži neventilují na blogu. Mají jiné ventily.
Mají Pivo!
Nebo gamesy.
Mají lidé ještě smysl pro krásu vnějších věcí? Umí ji popsat a ne jen fotit? Mají na to čas?
Souvisí blogování s osamělostí nebo exhibicí? Touhou po uznání?
Lze vytvořit zcela odlišnou osobnost žijící jen na netu a přitom obývající tělo bytosti se zcela jinou osobností?
Ano.
Co souvisí s lidskou potřebou tvořit a bořit? Není to dostatek a bezpečí?
Nejsou důvody touhy po moci ukryty ve strachu?
Nerodíme se do strachů?
Nejsme tedy předurčeni ke snaze o moc?
Šlapat nahoru po tělech pod námi. Těch slabších a méně úspěšných.
Šplhat.
Co má společného soucit a moc?
Po-moc...

Poetic beat core.

16. dubna 2009 v 23:04 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Definitivně jsme tedy objevili název stylu našeho magic bandu SIDEFECT. Zní "Beat core", neboť kromě bicích a basy se sporadicky objevuje pouze foukací harmonika a laptop synt jménem Absynth.
A zpěvák řve.
A jelikož je to v našem tělesu samý poeta, je to vlastně "Poetic beat core". Takže doufám, že se uvidíme na koncertu.
Až bude...
A bude!
Brzo..
.

Úlomek 14.04.2009

14. dubna 2009 v 23:11 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Pavučina na mé noze, ozářená sluncem je jako paprsek stříbra.
Pan starožitník:" Zas mi poflusali výlohu! Jestli uvidíš někoho, jak mi plive na výlohu, řekni mi to. Dostaneš pětikilo a von tak do držky, že na to v životě nezapomene."
Kanáří samička uletěla z klece a osamělý sameček spustil krásný zpěv aby ji nalákal zpátky.
Dívčí rozpustilý smích zpoza rohu.

Úlomek 13.04.2009

13. dubna 2009 v 20:50 | Dax |  ÚLOMKY DNE
Rozsypané sirky a trčící trychtýř ležící vedle batohu na chodníku po kterém jsem běžel.
Rozkvetlá magnolie s květy jak z vosku.
Vodní plocha pokrytá lekníny vypadá v zapadajícím slunci jako sklo plné tmavých děr.
Pomlázka uprostřed silnice.

Noc s Goethem

13. dubna 2009 v 18:27 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Zvonil mi mobil. Koukám, volá bábí, tak jsem to hnedle zvedl, neboť bábí má poslední dobou starosti a stresy s mým nemožným otcem. K mému překvapení a znepokojení jsem zjistil, že se mnou vůbec nemluví, že mluví s někým koho nemůžu slyšet, protože netelefonuje, ale asi mé číslo vytočila omylem. Předmět hovoru byl notně zmatený a tísnivý. Bábí se někoho dožadovala o pomoc! Když jsem s ní ani po několika minutách nedokázal navázat hovor, típnul jsem to a zkusil po chvilce volat zpět. Bábí to naštěstí zvedla a já zjistil, že je zle. Asi si na noc vzala o prášek na spaní víc, usnula, zdál se jí sen, a probudila se do něj totálně zmatená a dezorientovaná. Chudák bábí, však už je jí osmdesát... Vůbec nevěděla kde je a bála se tam. Tak rychle jsem v noci na kole ještě nejel. Naštěstí bydlí bábí jen o pár čtvrtí vedle.
Už z dálky jsem viděl, že jedu taktak. Před domem stál anton a dva policisté s obřími baterkami už byli pod oknem ve kterém stála bábí a zřejmě vyjednávala. Musím říct, že byli velmi profesionální a klidní. Sdělil jsem jim, že se jedná o moji babičku, která bere prášky na uklidnění a na bábí zavolal, ať mi hodí klíče, což udělala, a já se s policisty, kteří ji chtěli vidět, vydal nahoru.
Tam jsme našli babičku sice notně zmatenou, ale jinak v pořádku, a já strážce zákona ujistil, že na ni dohlédnu a tak odjeli. Před tím mi zdělili, že jim volala jakási paní, se kterou bábí mluvila z okna, když měla pocit, že je v úplně jiném městě a nevěděla kde. Tak paní volala policii, protože měla pocit, že asi mluví s bláznem. Což bábí rozhodně není.
Policie tedy odjela a já asi hodinu přesvědčoval bábí, že je opravdu ve svém bytě (nechtěla mi vůbec věřit), další hodinu ji ukládal do postele a další čekal, až usne. Bylo mi jasný, že tam musím přespat, protože nevím co by se stalo, kdyby se v noci vzbudila a byla na to všechno zase sama.
Nutno podotknout, že babička s dědou hodně četli a jejich knihovny jsou pokladnicí, troufám si říct, vzácných a velmi zajímavých knih, proto mi vyhlídka na tichou noc strávenou čtením vedle babičiny postele nijak nepříjemná nebyla. Jen vybrat tu správnou knihu. Balzac, Hugo, London... zrak mi padl na útlou knížku od Johanna Wolfganga Goetheho "Utrpení mladého Werthera". Od Goetheho zná jen pár básní, takže zkusit prózu? Proč ne!
Bábí klidně oddychovala a já v atmosféře potemnělého bytu vychutnával fiktivní korespondenci mladého malíře (autor sám), v níž svému příteli velice barvitě a živě popisuje zážitky a pocity ze svých toulek po Německu a milostná poblouznění, která jsou v dnešní době až úsměvná. Kniha mi ovšem vůbec nepřišla nudná nebo anachronická. Právě naopak, ponořil jsem se do četby s chutí a fascinován, jak skvělou má hrdina pozornost, a co vše ho dokázalo uchvátit a okouzlit, byť jen na prosté vesnici, a jak skvěle to dokáže zachytit na papír. Jednoduše a trefně.
Chtěl jsem pročíst celou noc, abych byl vzhůru, kdyby bábí něco potřebovala, ale nakonec mě spánek, po celodenní práci přemohl, zrovna když Werther maloval pod lípou děti. Škoda. Domaluje je příště.
Když jsem se ráno v šest vzbudil, byla už bábí vzhůru a v mnohem lepší kondici než v noci. Tak jsme se dopídili toho, že si omylem vzala prášky dvakrát, upadla do divného živého snu a po probuzení se z něj nemohla dostat ven. Uvařil jsem nám čaj a když bylo vše v pořádku odjel jsem chladným ránem na kole zpět domů. Ale Goetheho jsem si půjčit nezapomněl. Knížka mě totiž moc zaujala a už brzy ji dočtu. Všechno zlé je k něčemu dobré...

Atrium.

12. dubna 2009 v 12:35 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Čistě proto, že mám svých starostí dost, jsem nic neřekl.
Jen jsem koukal jak z tý vodnice hulej.
Faktem je, že si každý může dělat co chce a že o tom nepřemýšlí?
Já kolikrát taky ne. A když začali ty kecy o tom, jak jsou free, myslel jsem si svý.
Nechci zapadat do zbytečnejch hovorů a ani nechci pouště ego z řetězů.
Nejlepší by bylo smazat snahy být na předních příčkách a stupních vítězů.
Nejvíc si prospěju když budu mlčet, v mysli klečet, pak mě nebude vidět a já?
Nebudu nikoho rozptylovat ani inspirovat.
Ale k věci.
Chápu naivitu, sám jsem takovej, vím kulový a možná už jsem moc starej.
Na kresby po tělech, na myšlenky o lidech, na strachy z otců, strachy z učitelů a z všedních dnů.
Ale poslouchal jsem jak voda v nargilé bublá a sledoval dým z jejích úst a přemýšlel, proč jsou dnes holky tvrdší než kluci.
Kruci. Emancipace!!! Chlapy jak hory, koukaj jak voli a všechno nechaj na něžné straně.
Dým se rozlpýval stejně rychle jako jejich snaha o smysluplnost.
Smysluplnost to je radost...
Lidi jsou stejný. "Definovat se" je stále stejný boj jako před lety.
Tomu jsme věrný. Teď máme víc možností a "svobody". Já nebudu jako ty a ty?
Bílí nebo černý? Jedno.
Škoda jen, že se tolik nuděj. Malé prožitky už nefrčej. Teď jen něco MEGA, nebo radši nic.
Ale ten tabák voní fakt dobře. Dým podobal se kobře než zmizel v jasu slunce.
Každej je tetován, každej má mobil s mp4, každej hulí trávu a každej má hlavu... na nošení náušnic.
Radši už nic. Začínám moc přemejšlet a mých myšlenek slet, to je nebezpečný. Ještě bych něco řek,
a někdo by se mohl probudit. Radši to nechám být.
A tak poslouchám bublání a jejich mumlání je jako mantra mimozemského šamana, který si bohy naklání...

Enough.Howgh.

Úlomek 11.04.09

12. dubna 2009 v 11:36 | Dax |  ÚLOMKY DNE

Tato nová rubrika je vlastně skladiště záblesků paměti mých dnů. Všedních i neobyčejných...
Posuďte.

Slunce do oken a stíny květin na stěnách bytu.
Chladný ranní vítr se při jízdě na kole opírá do mého těla.
Rozkvetlé stromy mě lákají k ulomení větvičky.
Soused Luboš na Radosti: " Chci tu chatu zkompletovat, pač do ní vrchem chčije "
Dva asiati na kolečkových bruslích. Moc jim to nejde. Nedivím se. Znám asijské chodníky.
Paní domácí na schodech : "Tak jste se vrátil do pěkného počasí, že. Ale na duben je moc teplo."
Zářivě zelený čaj Sencha na okenním parapetu a výhledy do kvetoucího parku.


Předěl

10. dubna 2009 v 23:22 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Stále ještě voní Tvé dopisy.
A mé varování, že tu nebudu vždy...
Kde teď je?
A kde Ty?
Vždycky jsem Tě měl rád,
ale nakonec jsem věděl,
že Tě miluji.

Už nemůžu spát,
už nemůžu jíst,
můžu jen psát,
ale už ne to po sobě číst.

Tam kde byla moje tvář,
sedí maska, z vosku škleb.
Tys dávala mi tvar,
mou duši oblékla a
dávala jí vzhled.

Setkáme se ještě jednou?
Ty silná a já u konce sil?
Ztratil jsem se v Tobě,
utopil se v moři krve
ze Tvých žil.

Obětoval bych sebe,
za jediné další setkání.
Jediný další pohled na Tebe,
a nebudu se bát, že se naklání,
mi tmavě modré nebe
nad hlavou.
Co znamená to stmívání?
Proč slunce se nehýbe?
Proč mraky dál neplavou?

Vždycky jsem o konci věděl,
ale jak vypadá zblízka
ten předěl
mezi před a po,
je něco, co víš až když tam jsi.
Procházím se naposled
mezi svými sny...
Nacházím Tebe a zrcadla.
Vidím, že jsi upadla
a nepřicházím...

Tak to bylo s našimi dny.
Já silný a Ty má.
A Ty jsi sála mé žily a tepny.
Stal jsem se slabým,
a Ty krutá...
A o to jde.
O vinu...
A ta byla má.

Napsáno v Nepálu během pouličních nepokojů:). Nyní hráno jako vůbec první ploužák našeho magického bandu.



Změna

10. dubna 2009 v 13:09 | Dax |  MOZKOVNA !?
Máte rádi změny? Já ano, čas od času, jako koření. Změna je život, ne? Rád měním cestu do práce, ranní čaj nebo cvičební sestavu. Drobné oživení dne a osvěžení mysli.
Tentokrát jsem se rozhodl pro změny radikálnější. Z části ze zvědavosti, něco jako pokus, a z části ze... hm... "zoufalství" nad sebou samým. Když se sleduju, myslím že to chce.

První změna je odložení mého Ipodu. Už nechci poslouchat hudbu při chůzi. Odkládám tím i svoji ulitu, svůj úkryt před chodci kolem sebe, ale očekávám, že mi to přinese lepší soustředění, které je poslední dobou nějaké vratké... Chci čas a mysl při chůzi věnovat jen chůzi.

Druhá změna bude je pro mně opravdu veliká, a to: Končím s boxem! Nevím jestli navždy, ale tento rok se na trénink nechystám. Důvodem pro toto rozhodnutí mi byla moje tichá, ale věčná agrese, bublající v nitru. Svým způsobem byl box právě její ventil, ale zároveň i producent (nutně a zákonitě). Chci to zkusit jinak. Třeba tahle změna pomůže. Sport je nedílnou součástí mého života a tak nahradím ( už se děje ) ztrátu endorfinů běháním a plaváním.

Třetí změna bude těžkáááá. Chci přestat klít! Už se tím vůbec nebavím. Mám plán. Nahradím sprostá slova, slovy anachronickými nebo hodně zajímavými. Jako třeba: krucišmitec... Ve slovním hulvátství frčí kdekdo. Tak já už nechci.

A čtvrtá nejpodstatnější změna, která ale musí být (myslím) podpořena třemi předchozími, je permanentní snaha být v přítomném okamžiku. Myslím, že moje předchozí snahy o toto byly spíše vlažné. Jedinou možností je přijmout snahu o bytí v přítomnosti jako životní styl. Chci to zkusit. Zazen denně.

Změn je určitě víc... mnohem víc, ale vyplývají ponejvíc ze čtyř zmíněných. Co je důvodem tak velkých změn? Nespokojenost a zároveň spokojenost. A hlavně... Nosím v sobě svého otce. A dopadnout jako on, to fakt nechci...

Pěkné jaro.

Backinhome

5. dubna 2009 v 10:42 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Návrat.
Dlouhý spánek po dlouhé cestě, jazyk na vestě a myšlenky v těstě místo mozku.
Bylo to zamilováníhodné a stalo se.
Nevím co bylo nejlepší a co naopak nestálo za To.
Všechno tam odtud se do mně vsáklo, všechno: prach i bláto, úsměvy lidí i drsné smlouvání.
Bylo to intenzivní a ta tenze v níž jsem byl je teď ve mně, a já teď nic necítím stejně...
... i když to asi přejde, což je škoda, ale vše plyne jak voda a možná v kruhu, takže to, co odplulo možná připluje zas. Za čas...
A tak se chci snažit aby kousky té země zůstaly ve mně, a teď když už snad odešel mráz, bude to lehčí, bude to snažší, nechat vyklíčit sémě a změnit ho v květ a toužit tam vrátit se zas, a toužit vrátit se zpět....

Hodně jsem fotil, napsal několik básní ( které sem nepatří ) a jeden text pro kapelu ( který sem možná dám...). Bylo o čem přemýšlet a bylo co porovnávat. Spousty úhlů a málo času. Bylo co vyprávět a čemu naslouchat. Fajn lidi a únava na cestě. A nová poznání sama sebe.

Teď mě čekají příjímačky na vejšku a hodně práce.
A jaro.
To nás čeká všechny:)
Tak si ho užiju.
S čajem...

Howgh.

PS: Tohle je trochu divný popis pětitýdenního cestování v Asii, a tak to možná popíšu méně dramaticky a více pragmaticky někdy příště...
To jsem celej já...:)