Ozvěna

28. ledna 2009 v 12:39 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Ten čaj byl výborný. Mix tří černých, dva z Indie a jeden z Šrí Lanky. Plná, trochu drsná chuť. Spousta teinu a stimulace nervové soustavy. Různé nápady a úvahy začaly vyplouvat z podvědomí jako Manty z tmy v hlubinách moře. Skvělé rozpoložení na procházku.

Jako obvykle jsem prošel parkem. Mám tu cestu rád, a teď v zimě tu prakticky nikdo nebývá. Obzvlášť kolem poledne. Většinou sleduji stromy a hlavně havrany, kterých je v zimě vždycky plné město. Nikdy moc nechci přemýšlet, kam se vlastně vydávám, nechci cíl. Chci bloumat.
Tentokrát jsem se stočil podél řeky a kráčel směrem k centru města. Vlastně mě napadlo jít do dalšího, centrálního parku, který je mnohem větší a teď taktéž vylidněný.
Obvykle poslouchám hudbu, ale někdy zase ticho, což je teď dost časté. Ani nevím proč. Možná chci víc přemýšlet, nebo jenom vnímat... Nevím. Každopádně je v zimě všude méně lidí a tak je příjemné, vychutnat si klid.
Už jsem se blížil k parku, šel jsem kolem hlavního kostela, když jsem spatřil, že do kostela jsou otevřeny postranní dveře. Ještě nikdy jsem z této strany dovnitř nevešel. A chtěl jsem to zkusit...
Kostely mám rád. Nejsem křesťan, kostely nenavštěvuji z duchovních důvodů, ale rád si vychutnávám ten pocit malosti uprostřed obřích sloupů, a zkouším si představovat všechny ty události, které se zde v minulosti staly. A mám rád ten pach kadidla a staroby.
V kostele jsem nikoho nezahlédl, ale nechtěl jsem vejít na otevřenější prostranství, a tak jsem se, možná trochu nedůstojně s ohledem na atmosféru místa, opřel o jeden z menších sloupů, podpírající boční kůr.
Ticho.
A zase ticho, jenže přerušené. A ozvěna. V kostelech je další kouzelná věc. Ozvěna. Nad mojí hlavou ve výškách kdosi cosi pohodil nebo upustil. Zaznělo to jako třesknutí dveřmi.
A já měl flashback.
Před nějakou dobou jsem si vzpoměl, jak jsem jako malý musel ležet v nemocnici. Pamatuji si jak jsem tam s mamkou šel, a tu úzkost z neznámých prostor, velkých a sterilních. A ta úzkost začala zrovna tak, třeskem, třeskem zavřených dveří a ozvěnou v obří vstupní hale. A mojí malinkostí v tom neznámém světě...
Chtělo se mi odejít.

Nezapoměl se dotknout Té sochy.
Byla celá černá od ohně,
a na prsou řetěz.

A ten dotyk ho sazí označil,
který sice mohl smýt,
ale nikoli Odstranit.

Sejmul ten řetěz a hodil ho do řeky.
a nikdy se už nezbavil
Ozvěny,
která sice může odplout,
a "zmizet" v korálech podvědomí
ale jíž nelze zapomenout...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wikishka =o* wikishka =o* | Web | 28. ledna 2009 v 12:50 | Reagovat

aoj, prosím hlasuj pro Wikishka =o*

http://maruska-maja.blog.cz/0901/3-kolo-sonb

pak napiš na blog a já tě přidám na společný diplomek

díky

2 Dax Dax | 28. ledna 2009 v 13:19 | Reagovat

Kašlu na diplomy

3 kreperat kreperat | Web | 28. ledna 2009 v 14:38 | Reagovat

když člověk nerozlišuje i v kostele to najde

4 Helu$^K& Helu$^K& | Web | 30. ledna 2009 v 15:55 | Reagovat

Ahooojky na mojem blogu..Je soutez o nej design...Moc te prosim prihlas se...Já vim ze sem blbá ze pisu reklamy tam kde nemam ale byla bych rada kdyby se prihlasilo co nejvice lidi..:-)Vim ze na to mas ...Tk do toho..:-)Dekujíí:-)

5 diaboli diaboli | Web | 26. října 2009 v 10:55 | Reagovat

Dětský svět je trochu zvláštní...kouzelně jiný a přeci děsivý v té neznalosti. Běhá mi mráz po zádech, protože jsi mi připomněl, jak málo stačí zase nevědět, že lidé se spalují až po smrti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama