Leden 2009

Cílesnění

31. ledna 2009 v 11:46 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Myslel jsi někdy jen trochu na to,
že nebude cesty zpět?
Že na pouti za svým Ideálem,
poznáš tolik běd?

Já teď piji v teple domu svůj ranní čaj,
Ty tam někde venku, v mrazu,
zkoušíš hledat Ráj...

Ačkoliv potkali jsme se jen letmo,
/ míněno fyzicky /
nechal jsi ve mně stopy
/ doufám, že navždycky. /

Byť jen o krok blíž Tvého pochopení být,
už věděl bych jistě,
že pro někoho
prostě
není snadné žít.

A že stojí za Poznání hladovět...
A obětovat spánek, za možnost znát odpověď...
A přestat si hrát na život v uvědomnění...
A prachy, moc a krása...nic než iluze že není...

V SRDCI LESŮ
V PRACHU CEST
VE TMÁCH NOCÍ
NA ULICÍCH MĚST

Tvůj pochod do neznáma
nezmění
Nikdy,
Nic,
Nikoho.

Bez naší snahy pochopit,
že
CÍLESNĚNÍ,
je impulsem
jít do Toho.

PoPromítací

30. ledna 2009 v 23:31 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Into the Wild...podruhé mnohem silnější než tenkrát.
Odvaha.

"Happiness only real, when shared."

Eddie Vedder a jeho hypnoticky magický hlas.

Lord Byron a jeho Pozvání:

"There is a pleasure in the pathless woods,
There is a rapture on the lonely shore,
There is a society, where non intruders.
By the deep sea, and music in its roar:
I love not man less, but Nature more..."


Svoboda v myšlení.
Divočina.
Respekt.

Nevím co vyžaduje větší odvahu a odhodlání.
Mít dobrou rodinu?
Nebo jít sám za svým cílem....?

Každopádně, ať žiješ jakýmkoliv způsobem,
cítíš-li se šťastným, a činíš-li šťastnými i jiné,

jsi vítěz...

Broukání

29. ledna 2009 v 13:50 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Je jasný, že bych to mohl psát jinak.
Třeba by se to víc líbilo, ale "líbit se"...
Co to je?

Zase nějaká škatule, a nad těma jaksi přemýšlet nechci.
Nemůžu dělat to jinak, než se nesnažit
snažit se.

Snažit se nesnažit, jo v tom chci mít praxi.
Co to má za smysl, ve světě nesmyslů,
pídit se k Pravdě?

Klidně si mysli a nebo i řekni: "Zas jen kecáš nesmysly, nablblý Daxi".
Ba jo, máš recht.
Jsem trochu natvrdlej, v tom jsem dobrej jaksi...
Mým světem budiž ticho a v něm hudba je taxi.
Odvoz od všech problémů, od keců, gest.
V tichu být doma, i v prachu cest.

Nikdo nebude svobodnej, když staví na cizích názorech.
A není tak těžký zjistit, co se asi líbí.
Nechci strávit život na schodech.
Názory, jsou jako schodiště. Nahoru a dolů.
Ty to takhle chceš?
Slýchám strašně moc cizích názorů.
Slýchávám i o tom, co mi prý chybí!!
Pak ty názory házím do lavórů,
a v těch lavórech, dávám je do hrobů.
A na nich pak tančíme, pijem a paříme.
Já a mé myšlenky, správná banda kámošů,
není to s náma lehký, ale s kým dneska je?

Na co jsou mi názory, když jsem se Tě neptal?
Půjčuješ mi svetr, když je mi hic?
Až to budu chtít slyšet, přijdu se zeptat,
do tý doby odpal, ať už jsi pryč.

Takže "Líbit se"
pro mně je: "Snažit se,
Nesnažit"
Z lehka to smažit,
myšlenka
a prásk.
Satori
od boku.
Osvícení
z fleku.
A jestli to nikdo
nepochopí...?
Každej jsme jinej,
nikdo není stejnej,
Třeba já jsem sjetej čajem,
a ty o to nemáš zájem.
Vadí?
Mně ne!
C´est la Vie...

Ozvěna

28. ledna 2009 v 12:39 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Ten čaj byl výborný. Mix tří černých, dva z Indie a jeden z Šrí Lanky. Plná, trochu drsná chuť. Spousta teinu a stimulace nervové soustavy. Různé nápady a úvahy začaly vyplouvat z podvědomí jako Manty z tmy v hlubinách moře. Skvělé rozpoložení na procházku.

Jako obvykle jsem prošel parkem. Mám tu cestu rád, a teď v zimě tu prakticky nikdo nebývá. Obzvlášť kolem poledne. Většinou sleduji stromy a hlavně havrany, kterých je v zimě vždycky plné město. Nikdy moc nechci přemýšlet, kam se vlastně vydávám, nechci cíl. Chci bloumat.
Tentokrát jsem se stočil podél řeky a kráčel směrem k centru města. Vlastně mě napadlo jít do dalšího, centrálního parku, který je mnohem větší a teď taktéž vylidněný.
Obvykle poslouchám hudbu, ale někdy zase ticho, což je teď dost časté. Ani nevím proč. Možná chci víc přemýšlet, nebo jenom vnímat... Nevím. Každopádně je v zimě všude méně lidí a tak je příjemné, vychutnat si klid.
Už jsem se blížil k parku, šel jsem kolem hlavního kostela, když jsem spatřil, že do kostela jsou otevřeny postranní dveře. Ještě nikdy jsem z této strany dovnitř nevešel. A chtěl jsem to zkusit...
Kostely mám rád. Nejsem křesťan, kostely nenavštěvuji z duchovních důvodů, ale rád si vychutnávám ten pocit malosti uprostřed obřích sloupů, a zkouším si představovat všechny ty události, které se zde v minulosti staly. A mám rád ten pach kadidla a staroby.
V kostele jsem nikoho nezahlédl, ale nechtěl jsem vejít na otevřenější prostranství, a tak jsem se, možná trochu nedůstojně s ohledem na atmosféru místa, opřel o jeden z menších sloupů, podpírající boční kůr.
Ticho.
A zase ticho, jenže přerušené. A ozvěna. V kostelech je další kouzelná věc. Ozvěna. Nad mojí hlavou ve výškách kdosi cosi pohodil nebo upustil. Zaznělo to jako třesknutí dveřmi.
A já měl flashback.
Před nějakou dobou jsem si vzpoměl, jak jsem jako malý musel ležet v nemocnici. Pamatuji si jak jsem tam s mamkou šel, a tu úzkost z neznámých prostor, velkých a sterilních. A ta úzkost začala zrovna tak, třeskem, třeskem zavřených dveří a ozvěnou v obří vstupní hale. A mojí malinkostí v tom neznámém světě...
Chtělo se mi odejít.

Nezapoměl se dotknout Té sochy.
Byla celá černá od ohně,
a na prsou řetěz.

A ten dotyk ho sazí označil,
který sice mohl smýt,
ale nikoli Odstranit.

Sejmul ten řetěz a hodil ho do řeky.
a nikdy se už nezbavil
Ozvěny,
která sice může odplout,
a "zmizet" v korálech podvědomí
ale jíž nelze zapomenout...


Ulice ve tmě

26. ledna 2009 v 20:45 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Po boxu,
jdu prázdnou ulicí,
podél řeky,
pokryté ledy.
Nejdu tudy poprvé,
a určitě ne naposledy.
Je to vždycky jiné.
Někdy se s tolika lidmi
mineme,
a jindy,
jako třeba dnes,
nikdonikde.
Slyším jen svůj dech,
a cítím svoje svaly.
Ale jenom zdáli.
Po stovkách úderů
a sériích kliků,
nechavají mě být,
a zůstávají v klidu.
Cítím vůni ledu,
a myšlenkami Tady,
poslouchám jen dech
a vnímám jenom svaly.
Vzpomínám jak Snyder říkal:
"Musíš se snažit!"
Nic míň, nic víc,
a já věřím, že díky tomu lze
zažít,
všechno!
Z plných plic.
A já chci.
Život je život.
Buď budu kokot,
a
nechám ho proplout,
bez dotyku a ochutnání.
Nebo se budu rvát
za každé nové nazírání.
Na pocity.
Na lidi.
na sny....

Mozaika

26. ledna 2009 v 16:44 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Jaro začíná dýchat?

A já si užívám svoji melancholickou náladu. Poslouchám šílené hudby, procházím se mezi stromy podél řeky a nespím.
Objevením a koupí nového čaje, barmského oolongu Jinshuan, jsem sice možná podpořil tamní vojenskou chuntu, ale zároveň potěšil mé staré čajomilské srdce. Vůně šeříku, dominující tomuto čaji, jaro opravdu přivolává a zvěstuje.
Oč víc mě baví samota s čajem, o to méně mě baví lidi. Poslední dobou fakt nevím, jestli jsem takový ignorant já, nebo ti druzí... Jedna ruka netleská...

Radši k muzice. Můj absolutní favorit je nyní Mike Patton, král mých melancholických nálad a vokální génius, známý z kapely Faith no more. Jako hudbu k čaji bych to asi nedoporučoval, ale jako soundtrack k sebedestrukci se hodí naprosto.



"... a co teď s ním v tom tichu?
A co teď s ním,
v tom lehkém, bílém sametu dechu..."

/ Dunaj /

Občas i mně samotného překvapí kombinace mých zálib a nálad. Dokážu hodiny jít a poslouchat muziku bez touhy po jediném tištěném slově, a jindy mi lahodí ticho, kniha a ticho.
Mozaika.

Dočetl jsem spisek "Bušihdó - Cesta samuraje". Napsáno mezi sedmnáctým a osmnáctým stoletím, inspirující dodnes. Pravda, pár věcí, jako povinnost odstranit druha posedlého zlým duchem, aby neškodil pánovi, je dnes trochu out, ale hlavní myšlenka: " Prožívat naplno, neboť život může kdykoliv skončit." je stále plně inspirujíc.
Tak se snažím prožívat, co to jde. I tu melancholii. Nejlepší na ní je ten pocit hloubky a osamělosti. Na něco lze být jen sám...


Ptačí

19. ledna 2009 v 23:25 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Notu za notou,
procházím se pod stromy.
Pod šedou oblohou,
chodím mezi ptačími domy.
Sem starosti nemohou,
rád trávím zde své dny.
Za bezvětří, kdy listy se nepohnou,
i když vichr hýbe větvemi.

Ptačí zpěv tenkrát u potoka...
Jako zjev,
jako krásná ruka,
jež žíznivému na poušti
vodu podá.
Leč není to voda,
a zpěv ptačí,
má barvu chrpy...

Sen 17.01.09

18. ledna 2009 v 15:56 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
S člověkem, kterého jsem neviděl od základní školy jsem sestoupil do sklepení. (Vypadalo to jako sklepy v panelácích, které jsme jako kluci prolézali, s tím lehkým strachem a napětím, co když...) Ten strach a napětí byli i v tom snu, už když jsme šli po schodech do suterénu. Dospělý vždycky nadávali, když nás tam načapali, asi měli strach, že jdeme vykrádat sklepy. (Vykradači hrobek kompotů a použitých autodílů...)
Otevřel jsem dveře (už v tom snu mi přišlo důležitý, že jdu první...) a vstoupil do šera.
Věděl jsem, kam chci jít, ale nemohl jsem najít cestu. Staré známé uličky, šeď a sklepy (jako cely). Pořád špatná cesta, samé slepé ulice a spousta potrubí.
Vtipkujeme (vždycky jsme tak vtipkovali, snaha zahnat tíseň), a jsem moc rád, že je se mnou zrovna tenhle člověk (už na škole to byl velký vtipálek), protože umí zahnat tíseň víc než dobře. A ta ve mně roste, jak se prodlužuje mé hledání.
Konečně.
Snovou realitou se náhle barva okolních zdí změní z šedivé (dříve...dávno...bílé) na brčálově zelenou a v jedné boční chodbě (ty byli vždycky nejstrašidelnější, neboť nikdy nebylo vidět za roh...) jsme objevili točité schody někam hlouběji...
Sestoupili jsme. Trvalo to dlouho, spousta schodů a jak ubývalo světla, měnila se brčálově zelená barva stěn na temně červenou. Hodně mi připomínala barvu čerta z loutkového divadla, co jsem měl jako malý kluk.
Taky zesiloval pocit tísně, v němž převažoval strach, že nás Někdo chytí. (Strachy z dospělých autorit..?)
Poslední schod a je to.
Byli jsme Dole, téměř ve tmě.
Hodně pavučin a rezavé trubky.
Strach.
Napětí a Ticho.
Procházeli jsme dlouhou chodbou, už nebyla červená, byla cihlová a mírně, téměř neznatelně se svažovala nekam hlouběji...
Žádné odbočky, hodně dlouho.
Najednou a to jsou mé děsy od dětství, ZA NÁMI, tedy z místa které jsme již přešli a kde nikdo nebyl a neměl se kde skrýt, světlo (policejní baterka?), které se rychle přibližovalo, tak rychle, že jsme museli okamžitě běžet (unik zablokován, tedy do neznáma) kupředu.
Najednou zase změna, byli jsme v "normální sklepě" (strach mi možná nedovolil pokračovat tmou),
ale bohužel tam bylo hodně lidí, všichni něco opravovali, asi potrubí, a než jsme se nadáli, už nás naháněl jakýsi komicky vypadající a velice vzteklý malý chlap s pleškou, věncem vlasů, kozí bradkou a modrým skladnickým pláštěm (ve snu jsem se ho fakt hodně bál).
A tak zase úprk, tentokrát tedy došlo na ty boční uličky (člověk nikdy nevěděl, která je slepá, což je průser, když máte v patách pronásledovatele...) a napětí se HODNĚ zvýšilo.
Najednou jsem byl sám, zase sklep, ale žádný chlap v plášti, místo toho pocit, že vůbec nevím kde jsem a venku je dávno tma...(Když jsem byl malej, málo co mě deptalo tak, jako soumrak a večer...)
Chodil jsme stále dokola, bez odvahy zavolat, až jsem došel do místnosti, kde byly na truhlářských kozách položené dveře a chlap na kolečkovém křesle, zády ke mně. Potichu jsem zavřel, ale stejně mě slyšel, chvíli jsme se přetahovali o kliku a pak jsem utíkal a utíkal, a křeslo vrzalo stále za mnou.
Záchranu jsem našel ve starém rezavém potrubí s ventily, dalo se po něm šplhat jako po žebříku, a chlap zůstal dole (uf, ještě že to ve snu nebylo jinak, třeba levitace na vozíku...), jenom sprostě nadával a hrozil.
Prolezl jsem úzkou dírou, (nebo jsem pěstí rozbil strop, už nevím) a náhle jsem věděl, že jsem v chodbě podzemí nemocnice (nikdy jsem ovšem v žádném nebyl) a v mírné zatáčce na stěně (byla zelená, ale světle) stín uklizečky. Vydal jsem se k ní (uklizeček jsem se asi nikdy nebál) a byla to "kupodivu" Ellefteria,
velitelka všech chambermaids z hotelu na Krétě. Řekla mi, že musím okamžitě zmizet, že mě kdekdo hledá a je z toho průser. Ukázala mi cestu postraní uličkou, která měla barvu známé šedi a tam, světe div se, dveře, obyčejné panlákové dveře, a za nimi schody pryč ze suterénu...
Takže tak.

Jen podotýkám, že jsem včera nepil ani víno, ani čaj, nýbrž jsem držel půst. Asi se čistila i psychika...

Deathprod

16. ledna 2009 v 23:09 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Nemluv o zimě, dokud jsi skoro nezmrzl,
a nech to děvčátko být,
když jsi nikdy neměl dětskou duši...
Zanech žvástů o hladu, když nevíš,
co hladem je.
A i když nevíš, co je klid,
dopřej druhým pokoje.
Spal všechny svoje peníze,
jestli chceš dál mluvit o chudých.
Respekt nelze chtít, lze ho získat
chováním, od těch druhých...
A nemluv špatně o jiných,
když nenávidíš sebe.
A nevykládej slepému,
jak vypadá nebe.

Chtěl bych slova pro Tebe,
řádně vyslovit.
Ale nejdřív je musím vylovit,
a pak mezi zuby drtit.

Koukni se na sebe do zrcadla,
myslím, že bude prázdné.
Tvář která se bez zbytku rozpadla,
už nezobrazí sklo žádné...

Blues mlžných výhledů

16. ledna 2009 v 11:15 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM

Probuzení do mlhy. Jeden šálek čaje za druhým, mažu noční sny.
Tahle nepozornost k čaji mi dost vadí, stejně jako má roztěkanost poslední dobou.
Budu už rozmrzat jak prodlužují se dny, nebo budu stále žít za tmy?
Poslouchám hudbu vybranou z 36-ti hodinovýho jamu, znám to notu za notou.
Zatím co já nejsem s to, vydržet v pozornosti víc než pár chvil...
... málokdy dýl.
A v rádiu zase Krize, to slovo už nezní tak cize, jako dříve. Co je jeho pozitivní obdobou?
Že by ideál? Kdepak, Amígo na to káp,
správnej chlap!!.. se správným názorem.
Opakem bude rozkvět!
Rozkvět hnacím motorem! Rozkvět Světu, Světu rozkvět...a zpět.
Bude někdy rozkvět? Potřebuje ho tenhle Svět? Kam ještě rozkvést?
Na chodníky měst? Do dědečkových vest? Do myšlenkových cest?
Lidstvo už možná rozkvetlo a teď uvadá, a mně napadá,
že moje ranní nálada, by taky ještě mohla trochu rozkvést.
A venku havrani, těm nic nebrání,
v jejich krákání.
A já taky nikomu nebráním do uší mi krákat, jen obsah toho krákání, mi občas hrůzu nahání.
Přestaň si, sakra stěžovat, přestaň se flákat! Máš Moc vzít vše do svých rukou, celé obsahy svýho života.
Paradoxem je, že máš moc slabý ruce, a to jsou dosahy toho flákání.
Had se zakousl do ocasu a jedinou možností je PUSTIT!
Někde se začít musí, je jedno kde, to ví kdo zkusí.
Máš to mít, stejně jako já.
Musím se smát, a to já rád, když vidím to snažení a venku sněžení, k zasnění...
A večer na boxu, chlapci s tváří z botoxu a steroidem ve svalu, těla pro Valhallu...
... a mozky?
Sednu si zazen
na zem.
Být větší blázen.
Mrznout na... troud? Nevím, ale mráz mně baví, skoro hladí, když je se mnou,
nic nevadí...
Sednu zazen a půjdu ven!
Howgh...už poněkolikáté.

Odplaty

15. ledna 2009 v 16:04 | Dax |  MOZKOVNA !?
Procházkou podél vody, jsem se dostal až do lesíku, kde nikdo nebyl. Alespoň zdánlivě, neboť vzápětí se vynořil jakýsi starý chlap, kouřil cigáro a vypadalo to, že na něco čeká. Narušil mi myšlenky.
Poslední dobou myslívám na odplaty. Né nijak konkrétní a osobní, ale spíš mě zajímá to téma obecně.
Má smysl někomu oplácet? Jasně se objevuje otázka : "A v dobrém či ve zlém?".., což už je ale rozlišování. Když oplácet, tak na obě strany, ne? Nebo zachovávat k těm "zlým" shovívavost a vždy oplácet jen dobré. Hm, to je nepřímá úměra, tady hrozí jen osvícení nebo amok.
Anebo : oplácet - jak kdy a jak komu? Tím mám na mysli, že někomu někdy prominete to, co byste jinému neprominuli. Tady v tom případě se ovšem objevuje spíš slovo Pochopení než Odplata.
" Chápu proč se tak zachoval, on to nemá jednoduchý..." Tím by se asi odplácení setřelo úplně, neboť lehký to nemá asi nikdo (universální obhajoba).
Nebo oplácet vše, mít všechno pěkně ve škatulkách, těm hodným vycházet vstříc a těm zlým to vracet? Ale tady zase může dojít k tomu, že člověk, kterého jste si do té doby vážili, a který vás měl vždy v úctě, najednou udělá nějaký nepochopitelný průšvih a jeho dopad dostal vás. Tím pádem škatulky mizí, protože jak už jsem psal výše, buď máte pro to jednání pochopení nebo ne.
Nebo se na odplaty vykašlat, nebrat si nic osobně a nenechat se tím zasáhnout dovnitř? Tohle je takový buddhismus, který už ovšem historicky dokázal, že je schopen přijmout i diktaturu, když ta bude vůči němu tolerantní. Tam vidím spíše pasivitu a ta se mi moc nezdá, neb vybízí k aktivitě ty druhé (Hle, má paranoia : Mít situaci pod kontrolou, a nebýt napospas...).

A tak, jak si tak jdu tím zmrzlím lesíkem, napadlo mě, že je možná dobré dát všechny touhy oplácet k ledu, nechat je zamrazit a jenom pozorovat, co se za dobu vaší nereakce bude dít. Získat čas k neukvapenému jednání a zchladit hlavu (film Irréversible už z hlavy nikdy nedostanu). To sice vypadá jako pasivita, ale tam vnímám spíš odevzdání, tady myslím spíš na čas k hlubšímu prozkoumání problému a "odosobnění se". Tohle může fungovat, ale nejspíš jen opravdu na rovině osobní ( viz téma Sudet, které není za šest desetiletí vyřešeno a situace se několikrát stala opravdu hořkou).

Já osobně mám s křivdami problém, nedokážu je jen tak zapomenout, ale snažím se je vidět spíše jako další téma k učení se o sobě, což může vždy vyústit v pozitivní konec...

Sen

13. ledna 2009 v 10:45 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Jedné noci, jsa v objetí hluboké horečky,
měl jsem krásný sen.
Na křídlech ptáků vznesl jsem se,
a letěl
v neznámou mi zem...


Dolétl jsem do země, která pohádkou se mi zdála.
Uprostřed ruchů psiska na zemi tu spala.


Potkal jsem bytost co vzala mi křídla,
co vzala mi klíč.
Bez nich jsem nemohl zpátky,
bez nich nemohl jsem pryč.


Nic naplat, pěšky jsem šel,
nekonečnou Cestou.
Chvilku zdála se mi cestou dlouhou,
cestou do pekel...


Však jednoho rána,
přede mnou brána...



...a u ní Pištec, jak u bran úsvitu!
A Pištec náhle zapískal,
a mně opustil všechen žal.
Náhle jsem radost pocítil, že žiju,
dýchám,
že jsem tu.

Jak vlil on radost do mých žil,
zmizel a obraz se pozměnil.
Já usedl v podivný stroj,
a v neznámý směr,
já nocí jel...


... nocí zvuků, nocí vůní,
až do zemí,
kde,
děti rády ukazují zubů běl.


Zde potkal jsem čaroděje,
který poradil,
jak získat křídla k návratu...


...však vrátily se beznaděje,
i s pomocí čaroděje,
přejít musím země lán...


...abych klepal u tajemných bran,
ve kterých se klíč můj skrývá.
Klíč, znamením je návratu,
Bránu najít,
správnou tu!


I našel jsem ji a prošel jí,
a vstoupil jsem tak do zemí.
Ve kterých není slunce zář,
déšť postaral se mi o žalář...


Netruchlil jsem ovšem moc,
neb krásný výhled se mi skýtal...



... a přišel přítel, jenž mě vítal...


... a na svobodu mi pomohl,
já klíč však najít nemohl.
Poradil mi moudrý pán,
že pod kamenem je zakopán.


Já ke kameni rychle spěl,
a cítil, že čas nadešel.
Že čas návratu nadešel,
já křídla v kameni našel...



... navlékl je a hle!
Havran černý, jen se vznést,
vydal jsem se na další z cest.
Na cestu dlouhou k domovu...


...mnichům přitom pomohu,
jenom z pouhé radosti.
Cítím tíhu lehkosti,
ta netíží,
jen hladí.


Pak probouzím se ...doma?
Kdepak toto není dům můj,
není to ani tvář má,
copak tohle znamená.
Stala se mi hrozná běda,
vzbudil jsem se jako děda...


... nebo je to stále sen?
Čaroději nech toho,
už je přeci nový den...

Túrinova...Mysl...

10. ledna 2009 v 2:01 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Nevyhraju nikdy! jen řekni: "Nemusíš už víc"
Není lepší.. to je slovo, neznamená nic.
Není kam utéct, tady není žádné Pryč...
...jestli chci Být, musím se bít...

Ale Ty mlčíš, jako kámen stále mlčíš.
Přece máš důvody, proč mě tak ničíš.
Tím jak mlčíš... vím, že víš...
...jestli chci Být, musím se bít...

Polibek i úder mají počátek v mysli,
a já jsem ten, kdo tyhle slova křísí,
stále znova. Z kamenů, stránek, snů...
...jestli chci Být, musím se bít...

Nemusím už víc, ale už jsem tě spatřil.
Ale jako nezapomenu, jak jarní květ zářil,
stejně tak nezaváhám, proti zvednout štít...
...jestli chci Být, musím se bít...

Tak prosím řekni, že je moc pozdě.....

Noční blues cesty.

9. ledna 2009 v 23:12 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Domů mrazem, kolem lidi, v hlavě hudba, v mozku ticho, v těle únava.
Potkávám samé opilé tváře, některé smutné, jiné potměšilé... to je pěkný slovo.
V krvi zase čaj a hodně. Poslední záchrana před spánkem a neúcta k drobnému lístku.
Mé vnímání je pod vlivem hudby. Rychlý kroky, kouř od pusy a spokojenost v nohách.
Kolemjdoucí chlápek na mě civí, né, neznám ho. Ale nutí mě přemýšlet.
Myslím na pláže Kréty, na všechny ty pěkný holky, a na brusle. Jdu totiž kolem řeky a ta je ztuhlá jako... zmražená.
Kolik lidí dnes vylezlo do mrazu, protože nevydrželi sedět doma, nechtěli být sami?
Má samota takovou moc? Má, a to vím jistě.
Jdu kolem krásných stromů - "Buď jako strom" - staré zenové rčení. Touha po nehybnosti a vše kolem uplyne tak, jak uplyne.
Kde zůstali ti beatníci? Jejich ideály, pokroucené hipíky. Krásná představa a bahno v mozku lidstva... Tak je to se vším, bejby...
Soucit, zrovna včera jsem to zase řešil, když jsem se držel, abych nerozdal pár ran. Proč je to pro mně teď takovej problém??? Už dávno mám být povznesen... a nic:( Stále stejně blbej paradox: Obhajovat své postoje, nebo nechat každého šlapat po všem kolem? JASNĚ, že nechat plavat, obhajobou pošlapu to okolo úplně stejně..., ale pořád to necítím.
A tak přemýšlím o soucitu a míjím Čahouna. Zastavil se minulý týden za mnou v čajovně. Maska deprese seděla pevně na jeho dlouhém obličeji.
Proč?
Mladej, zdravej chlap...
Nerozumím.
Prej ztráty. Tak nalézej!!!
A tak přemýšlím o soucitu, míjím Čahouna, ale nezastavuju. Dnes nemám na soucit. Jsem troska, spokojená troska a soucit vyžaduje sílu pochopení... Zrovna včera mi zapadla za skříň, a jsem teď moc slabej, abych tu skříň odsunul.
Skoro doma si uvědomuju, že jsem mohl alespoň trošku vyjádřit účast...
... Nic...
To jsem já.

Mráz

7. ledna 2009 v 0:37 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Odskočil jsem si odpoledne z práce něco zařídit.
Slunce svítilo, Mráz jak od Dědy ( - 12° C... Letos se tuží, chlapík), sníh křupal jak... sádra nebo jiný prášek... a já byl najednou tak spokojený.
Z části to bylo tím, že jsem pořádně dýchal, protože mám pocit, že mrazivý vzduch je nějak čisší, z části tím, že jsem vypil výborný mix dvou černých čajů - čínského Qi hongu, hladce sladkého gentlemana a indického Assamu, což je kofeinový silák, který tomu propůjčil tělo - z části proto, že jsem ve sluchátkách poslouchal apokalypsu Dunaj, což byla po čajovnických lehkých kouscích pořádná cihla do zdi a v neposlední řadě proto, že rád mrznu. Zkrátka mám zimu rád a myslím, že když všechno, včetně nás, v zimě pořádně nepromrzne, není to dobře. Všechno občas potřebuje určitou formu zpomalení, hybernace, oddechového času... Když tomu tak není, všichni jsou moc rychlý. Potřebujeme pauzy! Není nad chlad až na kost.
Teda ne, že bych musel do zimy nahý. Rád se nabalím, připravím a pak... můžu být venku hodiny a hodiny, obdivovat jasnou krásu ( dá se říct, až sterilní ) zmrzlé krajiny a poslouchat to TICHO, kdy vše mlčí mrazem.
A ty stopy, které zanechám... Mráz je jejich správce a můj usvědčitel. Nikdy nejdu stejně, ať to zkouším jak chci, nikdy to nevychází. Sníh se přesunuje a přeskupuje.

Zkouším tu jen zdělit, že kdekdo na mráz hudruje, ale krom zvláštní bolesti (asi je to bolest, ne?)
mu nikdo nevěnuje pozitivní pozornost, kterou si zaslouží...

Stál jsem na rohu náměstí, poslouchal hudbu, vystavoval tváře zimnímu slunci a obdivoval stromy, které sníh s mrazem změnili na bavlníky, když kolem procházela paní s nakvašeným obličejem, zabalená do kožichu ( nějak mi kožich v 21. století nepřijde sympatický, a to ne jen kvůli smrti, kterou symbolizuje... ), od prvního pohledu tak ztuhlá a stažená, že v ní asi žádná krev a tudíž teplo nemohlo kolovat, a skoro přede mnou sebou téměř sekla. Protože měla kozačky na podpatku... No.., kdo chce kam...
Někomu můžeš dát obraz, prostor, situaci.... až pod nos...
... a stejně neuvidí...

Pošichtovka unavená

5. ledna 2009 v 23:33 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Čím blíže se dostanu, tím vzdáleněji se cítím... napsal Henry Rollins.
A já dodávám : Čím jsem vzdálenější, tím blíž k sobě mám.

Snaha o jedinečnost se cení... Uvnitř.

Insomnia

4. ledna 2009 v 0:26 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Nemůžu spát poslední dobou...
... a ten pocit znám víc než dobře. Ležím, sleduju obrazy tmy, obrysy nábytků, stíny stínů, světelné malby od lamp v ulici a na sítnici své vlastní obrazy a projekce.
Nemůžu spát poslední dobou...
... a tak ležím a poslouchám. Zvuky poslouchat ve tmě, to mi jde dobře. Dům skřípe, obzvlášť ted v mrazu, na ulici řvou opilci, kteří už usoudili, že mají nakoupeno dost na to, aby sami se sebou mohli strávit noc.
Nespím moc poslední čas...
... jen ležím, koukám, poslouchám a trochu se bojím. Tohle všechno už tu bylo. Já byl malý, brácha v klidu spal a já nemohl. Bál jsem se samoty ve tmě, stejně jako se dnes bojím přítomnosti jiných, ve svých tmách. Jsou jen moje!
Dnes už vím, co je Nespavost a jak na Ní, ale strach malého kloučka který se bojí, že už třeba nikdy neusne, mi dodnes přijde hrozný. Jak strašidelný se bdícímu může zdát zranitelnost a klid spícího...
... Málo spánku v posledních nocích...
... jen ležím a toulám se vzpomínkami. Jen dýchám a sleduju kruhy před očima. Kdysi doma jsem poslouchal tikání hodin, ale poslouchat neexistující tikání digitálu na hi - fi mě nebaví. Tak jen ležím a koukám, oči zavřené.
Už se nespavosti ani noci nebojím, už od té doby co vím, že jsem sám...
... a jestli už nikdy neusnu, nikdo mě vinit nebude...

... a možná míň čaje v noci...
... bez víly,
ale se sny...
...

M.I.N.D.R.E.A.M.

3. ledna 2009 v 23:58 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Poslední, co jsem měl spatřit,
byly kontury města.
To, co mi ukazuješ Ty,
to už nevidím.

Viděl jsem kotouč slunce zářit,
mé ruce byly v pěst, a
Ty, jak přibližuješ své rty.
To nezmizí...

Dokud srdce mé bude bít,
a okolo krajina pustá.
Jen busta Tvé krásné lži,
jíž ve své tmě postavím.

A pak Nic, Něco, cokoliv budu chtít!
Ve slepém světě vše může se stát.
Skrze mou tmu nikdo nedohlédne,
v níž já Tebe stále mám rád...

Hudba roku...

1. ledna 2009 v 23:19 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Výhledy do roku 09....?

Míň anglických textů, ať žije hezkyčeskypoeticky.
Tvrději...( už to asi nejde:))
Víc času a energie na hledání složitějších rytmických postupů, vedoucích k totálnímu rozložení a dezorientaci dezorientovaných, což znamená plus...
Absynth4... nastal čas vpustit tohoto kouzelníka umělých zvuků a mrazivých ploch definitivně do arény, a nechat ho vytvořit atmosféru méně syrovou, ale mnohem hlubší.
Hodně koncertů a víc zkoušek!
Pochybovat a neustále hledat.

Tvořit a tou tvorbou těšit sebe a jiné.

1.1.09.

1. ledna 2009 v 22:45 | Dax |  MOZKOVNA !?
Předsevzetí? Žádný!
Radši jen vědět, co bych mohl změnit. A toho je dost.
Hlavně chci být v lepším vztahu s rodinou ( to je východní fronta mých vztahů s lidmi... chci aby věděli, že mi na nich záleží, a to, že se vídáme tak málo, není jejich vina...)
Chci aby moje nejbližší okolí víc cítilo, že je miluju a nemuseli se ničeho bát a trápit se.
Není to se mnou jednoduchý, vím...
Vím, že bych chtěl víc sedět zazen, i na úkor fyzického cvičení.
Víc spánku.
Míň vína...:)
Respektovat okolí... víc a víc.
Žít bez vynuceného respektu. Ohnout ego jiným směrem a prostoru bude dosti pro všechny.
Hodně dobrého čaje a nové nápady do podniku.
Další posilování disciplíny a bdělosti, hlavně ve vztahu k mojí nepořádnosti...:)
Víc hrát na bicí, a to hlavně ty hrozný cvičení, o kterých vím, jak mě s....
Nebrat věci tak vážně.
Víc se smát a rozesmávat jiné.
Víc nočního přemýšlení bych prosil. ( I když to koliduje s tím spánkem, vím...)
Víc štěstí pro ostatní. Soucit a pokoru...
Vědět...

...

Ten rok uteče jako voda...

Hodně štěstí a skvělého čaje v roce 09.