Prosinec 2008

Ranní blues

28. prosince 2008 v 7:31 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Probuzení po pár hodinách. Spát za tmy, vstát za tmy...
Nejsem netopejr! Nebo už jo?
V hlavě spousta myšlenek a všechny zbytečně. (Proč nejsem netečnej???)
Cvičení je nejlepší cvičení, aneb nejlepší způsob žití je Žití.
Zase kecy.
Myšlenky ve tmě mají zvláštní kontury, a já už brzy pojedu na jih, silvestrovsky pít červená vína z Dalekého západu, a taky přemýšlet o všech těch normálních věcech.
Kde zůstal Kerouak a Snyder ve mně? Moje touhy se rozplývají a to je dobře. Za chvilku se rozplyne i tenhle blog, zdá se.
Je mi zima. Jsem unaven, ale spánek už dnes nepříjde a za dvě hodiny budu sedět ve zkušebně a mydlit do bicích. Třeba tam najdu ideály. Třeba tam najdu iluze. Nebo se tam ztratím.
Něco.
A ve spánku jsem si vzpoměl na toho chlapíka z Prázdného zrcadla co během zazenu myslíval na ženský. To je možná ta nejlepší praxe - představa.
A únava se plouží mým zmrzlým tělem, jako zabloudivší pacient dlouhými chodbami nemocnice.
Vymést, všechno vymést. Nic nenést, vykašlat se na všechno a Být. Žádný nihilismy, žádný extrémy.
A co jsou to extrémy?
Válka je skvělý způsob cvičení, říkal róši v jedné knize.
A co je to skvělé?
Vidím vycházet Slunce. Změní to kontury mého myšlení?
Mně pomůže jen voda...
A je tu spousta lidí, co touží. Třeba ta slečna, co touží po nějakém klukovi, nebo tamhlenten, který píše kvůli nedostatku přátel ve svém okolí. A nebo Ty, co toužíš po osvobození ze Samoty. A nebo já, co toužím mít klid. Aha...
Je to všude kolem. Touha je krásná... stuha ke kameni, co pomalu klouže do hluboké studně. Tak taky toužím.
Zimní slunce je nádherné, je jemné a teskné, jako pohled panovníka na krajinu, která mu už nepatří. Vítej Slunce ( jako volala Julie v představení a já na prakťáku pod jevištěm spal, když to bylo ranní představení ).
Zkrátka, kde je ta zkratka?
A nebe je růžový a oranžový, a moje myšlenky jsou unavený a pitomý.
Tak to nechám bejt.
Je to nějaký slabý.
...

... a ticho je střípek z diadému...

Vize

28. prosince 2008 v 0:50 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM

Vyvolal jsem ze stínu Život.
Ukázal mi, jak Žít.
Já jemu, kam s tím má jít...

Pak jsem se otočil,
tam stála matka Válka.
Maso už odpadlé,
kloub o kloub skřípěl.
Rozpadlá látka...
Dívala se líbezně,
bylo to Vábení.
Snažila se smát!
Prstem mi kynula,
byly v tom trýzně,
bylo v tom vraždění,
byl jsem v tom Já!
Byl v tom všechen lid.
A kyanid,
pro něj, z rukou mých.
Slyšel jsem Války smích,
zařičel,
já v hlubinách svých,
zakřičel.
Objal mě těžký strach,
milostně.
Válka znamená Prach
bytostně!
Prach z kostí budov.
Prach z kostí lídí.
Prach co Tě zadusí!
Prach z ideálů,..
... vše do kanálů...
Tvou kojnou je Válka
A stejně tak i mojí.
Mezi bližními dálka
bude,
až Válka ruku s rukou
spojí...

...

Já...

...vyvolal jsem ze stínu Život.
Ukázal mi, jak žít.

Já...

Následoval jsem ho...

Paradox

27. prosince 2008 v 23:51 | Dax |  MOZKOVNA !?
Paradox...
...už je to rozjeté, tak do toho naskočím.

Paradoxem pro mně je, když někoho dle názoru svého do řiti pošlu, a pak mně trápí, že jsem sobec a egoista se kterým není k vydržení, a zároveň zastávám mohutný názor, že dotyčný si " Pravdu " zasloužil.
Paradoxem je i to, že se snažím pochopit nekompromisní jednání jiných a sám se snažím hledat kompromisy téměř ve všech vztazích k druhým.
Paradox je pro mně i to, že zenovou teorii nemyšlení a neulpívání na myšlence znám, chápu a dovedu vysvětlit, ačkoliv prakticky to " nikam " nevede, neustále se jí držím a nepouštím ji. A vím, že jí držím...
Paradoxně se tu všem líbí texty, které mně se líbí nejméně.
Paradoxem je i moje touha se usadit a plány dalších cest pryč do Světa.
Paradoxem je i má snaha rozebrat moje paradoxy, neboť mě to "nečekaně" odhaluje a ukazuje množství trhlin v mých postojích a maskách.
Pak je paradox, že mi to nevadí, neb jsem egoista a velký nosič velké masky.... Ale paradoxně si po přečtení té předchozí věty lidé mohou myslet, že to tak není, že to předchozí by napsal jen silný a vyrovnaný jedinec.... Což si o tom paradoxně myslím i já:)))... Takže sám sebe usvědčuji z psaní nesmyslů a to " veřejně ", což se také jeví jako paradox...
A je toho MNOHEM víc!!!........vlastně vše je paradox...neočekávané a dvoustrané...

Zkrátka se tento přinejmenším tento blog měl jmenovat spíš ParaDax...
Howgh!

Na kašně

26. prosince 2008 v 1:57 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Bylo to tenkrát v létě,
když jsem na kašně četl Lermontova.
Šla jsi kolem, nádherná.
Musel jsem se koukat,
jednou,
dvakrát,
a zase znova.


Krásná bytostí,
krásná možnostmi,
krásná tím,
co není všedností.

Bylo to tenkrát v létě,
jak daleko to je. Ale pamatovat,
budu si Tě věčně.
Kvůli chůzi kolem,
a strachu,
který´s ve mně
vyvolala.

Strašná krásou,
strašná touhou,
strašná potřebou,
co není nutností.

Bylo to tenkrát v létě,
když jsi kolem kašny procházela.
Seděl jsem a zíral.
Bylas zjevením,
mojím znamením,
mým probuzením,
do neznáma.

Smutné setkání,
smutné loučení,
smutná strašlivost,
smutek a... dost!

Bylo to tenkrát v létě,
když jsi se se mnou seznámila.
Jen jsi to nevěděla.
Pro mně vším,
srdce bušením,
Dokud´s kolem šla,
a nezmizela...

Zajímavý člověk II

25. prosince 2008 v 2:05 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Večer 23.12.
V čajovně už krom jedné slečny nikdo. Tak uklízím, chci vánoční čisto. Do zavíračky pár minut.
Náhle se otevřou dveře a do obchodu vkráčí se vší razancí jakýsi zjevně opilý hromotluk. Budou problémy?
Nakráčí až k pultu, táhne to z něj jak z lihovaru a povídá mi: " Dejte mi něco silnýho, jdu se porvat. "
Tak to mám nejradši. Povídám mu a koukám přímo na něj: " Dobrý večer, není asi nic, co bych pro Vás mohl udělat. Zavírám "
Chlapíkem to ale vůbec nehne a já se chystám na rvačku. Bitka v čajovně a v předvečer Vánoc..? Radši ne.
" Povídám, že zavírám " a hledám v kase klíče, abych za ním zamkl, až ho dveřma vyhodím. A on zase: " Hele, jdu vedle na diskotéku, rozbiju mu hubu, dej mi něco silnýho. " To bude těžký...
Obcházím pult, jdu k němu a opatrně povídám: " Hele, jsou Vánoce, nikoho nebijte a běžte spát. Já vám nic nedám, pač zavírám." A on, doteď nepochopitelně: " Hele já vim, že boxuješ, udělej mi křížek. Za Kraje." Myslel Rudolfa Kraje, našeho boxera. Ty kráso. Sundal kšiltovku a nastavil čelo. Akorát na pěst...Nebo křížek. No tak jo. Ale povídám mu : " Hele, myslím to vážně, rvačka není boj, opilec není bojovník. Ten křížek Ti udělám, ale ne proto aby ses rval, ale abys šel spát a protože jsou Vánoce. " A udělal jsem mu na čele malej křížek.
Usmál se a řekl : " Hele dík, jdu " a odpotácel se. Kam, to nevím, ale doufám, že ne se rvát. Vypadal na to, že ho nohy sotva nesou.
Zamkl jsem...

Vánoční cosi...

25. prosince 2008 v 1:10 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM


Vánoce. A samozřejmě bez sněhu. Ale to nevadilo, rád se procházím v noci, bez ohledu na počasí. Vyšel jsem, Štědrý večer nabízel štědré zážitky. Kráčet po liduprázdné ulici uprostřed města je zajímavá a fajn zkušenost. V procházkách nocí jsem už takřka odborník. Z kostelů varhany a z oblohy déšť. Zatočil jsem do uličky, kterou chodívám denně do práce. Mám ji rád, ale vánoční atmosféra ji úplně změnila. Zkrášlila. Ještě nikdy nebyla tak krásně ponurá. Pustá, až na pár odpadků, obalů z dárků, které pluly ulicí, vlněli se a šustili. Zastavil jsem se a poslouchal. Nebyla to náhoda, určitě ne.
Po levici pohyb. Rosvícený stromek, svíčky. No stromek, větev, větvička a pod ní dárek. Jeden jediný. Nerozbalený v tuto hodinu? Divné, až mě zamrazilo. Šel jsem blíže.
Okno patřilo jako oko jedné malé místnůstce, kumbálku a v něm stolek, židle a krabice, na níž byla ta věvička, dárek a gramofon. I přes zavřené okno jsem ucítil kadidlo. Vonělo jako opium. U stolku chlap. Viděl, že na něj zírám a mrknul na mně. Jen jednou, krátce. A v pokoji hudba, Tom Waits a jeho Closing time, dokonalé vánoční album, hrálo z desky. Zběsile se točila, a gramofon chraptěl. Byl jsem přikován.
Chlapík taky, pohledem na stůl. Na něm jsem viděl tu nejkrásnější čajovou misku ve svém životě. Jednoduchou, elegantní a symetrickou. Byla tak krásná, že jsem se nedivil fascinaci toho muže. Pro něj jsem neexistoval, ani okno, ani ulice, dost možná ani vánoce. Byl ponořen v obdivování. Kochal se. Já taky. Celá situace byla bizardní o to víc, že z náměstí se začala linout hudba Edit Piaf a v mých uších se s Waitsem slívala v podivný soundtrack této chvíle. A ta trvala věčně.
Najednou se muž pohnul a dokonale úsporným pohybem nalil do misky čaj z konvičky. Ani nevím kde se vzala, ale věděl jsem Co nalévá. Byl to nálev nejlepšího japonského čaje Sencha, od dodavatele, který dodává čaj samotnému císaři Japonska. A naléval zase nekonečnou dobu. Pak na mně zase mrknul a jakoby se usmál.
Přistihl jsem se, že se taky usmívám. Bylo mi moc fajn a toužil jsem po nekonečném trvání této přítomnosti. Toužil jsem ochutnat ten skvělý čaj a toužil jsem takto toužit. Takhle krásně a prostě.
Chlapík pozvedl tu fajnovou misku a dlouze si přivoněl. Já polykal na sucho. Pak se napil, jeden krátký ostrý srk, který jsem slyšel až ven. Srk ostrý jako nůž nebo slovo vykřiknuté do ticha. Srk a nic. Chlap zkameněl a já cítil jak mu ten čaj klouže do krku, a ta chuť je intensivní Přítomnost, intensivní Okamžik. Ulicí vanul vítr a já uslyšel hlas. Byl to hlas toho muže, uvnitř mé hlavy. Řekl:
" Cítím v tom kokos, tam uplně vzadu. Je to fantastické. "
Pak se napil znovu, ale síla prvního srku už byla pryč. Náhle jakoby ze mně spadla ta ospalá atmosféra zadumané chvilky, ta nádhera čajové misky, ta fascinace hudbou. Nevím proč. Náhle jsem chtěl jít pryč.
Chlapík se na mně podíval, krátce pokýval hlavou a bez jediného pohybu zhasl světlo v pokoji. Okno se změnilo v zrcadlo a v něm byla ulice, vítr a moje silueta. Nějak jsem se tomu chlapovi podobal...
Šel jsem domů.

Hezké vánoce přeji...

až tu budeš tak ti to povim

20. prosince 2008 v 2:00 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Povím Ti o Kráse
skrývá se v nespaní
a to co je jak něha
je jindy rozhraní
běd a
svítání
je někdy tak daleko
že moje vnímání....

není:

eko
lego
poho

mnoho

...ale je to tak
...

Paběrky

19. prosince 2008 v 19:58 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Že nemáš komu co dát?
Ale ne. Každý má.
Můžeš se třeba smát.

Životy se mohou obracet na ruby,
jako žaludky..,
ale vždy zůstane něco hudby.

Villon, Ginsberg, Holan...
kouzlotepci slova.
Po nocích Vás volám.

Mladá dívka na ulici,
vidím ji, ona mně,
poznání.
Teď a Tady.
Umírat hlady?
Pokání?
Nevidím chyby,
nevidím Tvé chyby.

Kdo nic nemá, nic neztrácí.
Ani klid, jen strach.
Píšu prach, rukou ven, hlavou se vrací...

Jak se mohu ztratit, když nemám směr?
Paběrky!
Můžu se smát, nic nedržet, mám na výběr!

Negativně

19. prosince 2008 v 18:23 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Tak Ty si myslíš, že budu stát tam, kde budeš chtít?

Tak to se pleteš, odvaha je můj štít, půjdu vždy kam budu chtít.

Jestli doufáš, že já budu navždy jenom Tvůj,

tak se asi mýlíš, tenhle život byl, je, a bude můj!


A jestli myslíš, že vůbec nejsem s to být sám,

nevidíš svůj omyl, já svět širý vnitřní mám... a v něm jsem sám!

Jo, tak ty toužíš jen po tom, abych měl Tě rád!

Asi Tě zklamu, moje srdce to je kamený Hrad!


Já vůbec nejsem tím, kým by tys mě chtěla mít.

Tak trochu totiž nevím, pro co já sám mám tady žít.

A jestli snad doufáš v to, že čas mě pozmění,

pravdou je asi to, že dřív se spíš dočkáš zatmění.


Nechci ani vědět, co pro Tebe znamená " Milovat "

Už jsem asi dost velkej na to, si to malovat.

Jestli jsem sobec? chceš po mně prozradit,

je ztrátou času obou, zkoušet Ti něco vysvětlit.


Zkrátka´s mně spálila, vše ve mě leží v prach.

Už s Tebou nejsem, jsem jinde, přešel jsem ten Práh.

Tak na mně zapomeň, tuhle dobrou radu rád Ti dám.

A žijme navěky,bez sebe - Ty sama a já sám.


Ty stejně věříš, že zas Tě budu milovat?

Cha cha cha cha cha - to dřív začnu čarovat.

Sorry!




Věnováno někomu, koho znám, kdo si myslí že ví, a přitom o tom jenom sní.
Ať zmatení Ti spadne z očí i mysli.
Hráno v H moll...
R.I.P

Dech

18. prosince 2008 v 20:29 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Večerní procházka s fajn hudbou a kapky deště. A Dech.
Mám rád procházky v dešti protože mám pocit, že je čerstvější vzduch. Dobře se mi dýchá a tím pádem líp myslí. Když jsem začal svůj dech sledovat, překvapilo mě, jak dalece to funguje, úplný výdech a pak hluboký nádech. Způsobů je několik, skvěle to popisuje třeba André van Lysebeth v knize Jóga. Principem je zbavit plíce vzduchu, který leží až úplně " dole " a při nádechu se mísí se vzduchem čerstvým, který je už tak dost pochybné kvality, alespoň ve městech, tak proč si ho ještě kazit. Pak se zhluboka nadechnout.
Když dýchám, představuji si své plíce jako mohutné měchy, pohon stroje, rozvádějící energii do celého těla. Neoddávám se sugescím, ale efekt čerstvého kyslíku v krvi mě kolikrát fakt nakopne. Únava mizí a dostavuje se fajn pocit. Lepší se myšlení a pozornost.
Občas sleduji dech u jazzových hudebníků, zdá se mi, že i pro ně je rytmus dechu velmi důležitý a takovýchto činností je mnohem víc. De facto veškeré umění Dálného východu bylo (a někde dosud je) úzce spjato se správným dýcháním. Kaligrafie, Chanoju, celé Budó, Ikebana... to jsou činnosti, jejichž správné provedení závisí mimo jiné na správném dechu. Podrobnějším zkoumáním lze objevit techniky dechu do Hara (podbřišku), kde je centrum rovnováhy a vnitřní energie. Bez jakýchkoliv ezoterických či mystických zatížení, se lze tyto techniky učit a používat. Zdravotní a tedy logické hledisko, je neodiskutovatelné.
Základem je vždy první Výdech. Stačí jen začít. Proč ne, zvláště, když takto plně dýchat lze prakticky kdekoliv a kdykoliv.
Užijte si Dech.

Jonathan Littell - Laskavé bohyně

18. prosince 2008 v 15:19 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Po přečtní recenze na tuto knihu v Reflexu, kdy mi jen z úryvků běhal mráz po zádech, jsem neváhal, a knihu koupil, abych se na ni poté několik týdnů (během kterých jsem zase pro změnu četl recenze krajně nelichotivé) jen díval. Na tlusté knihy jsem zvyklý a o obsahu jsem již věděl své. Přesto jsem nechtěl narušit to očekávání a těšení se. Pak to přišlo.
Reklama na tuto knihu hlásí, že jde o dílo otřásající Evropou. Fiktivní zpověď přesvědčeného nacisty. Barvitá fantasmagorie na pozadí války na východní frontě...
To vše je pravda a kniha jde ještě mnohem dál. Jde o dílo ukazující tragiku jedince mletého v soukolí okolností doby, do které se narodil, a ve které chce přežít nejlépe jak může. Nekladoucí zbytečné otázky a když, tak jen sám sobě. Sžírán válkou a nenávistí, jak kolem sebe, tak uvnitř sebe.
Někdo autorovi a knize vyčítá zbytečné obscénosti a barvité líčení násilí, leč Littell, jenž má sám zkušenosti z několika novodobých konfliktů líčí jen strašlivou realitu války, a její dopad na psychiku člověka.
Littell ví, proč svou knihu věnoval mrtvým.
Těžký román s nevšedním účinkem!

Pusť!

18. prosince 2008 v 9:22 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Když jsem šel z baru,
k ránu.
Slyšel jsem krákat vránu.
A byl z toho šťastný!
Je alkohol špatný?

A co je šťastně?
A co je špatně?

Je špatný sex pro sex?
Obhajoba?
Je potřeba?
Mít ze života kodex...
... jsou jen slova!

A kde je přítomnost?

Ta jediná - přitažlivá -
není pitomost!

Pak vločky snesly se mi do dlaně.
Každá jiná, všechny stejné.
Chtělo se věřit,
že ta krása krásou zůstane.
Ouha! Touha!
Tyhle omyly jsou mi věrné.
( Stále stejně )

Když do písku napíši báseň,
v její věčnost doufá jen blázen.
A když povím jí Tobě?
Buď skončí v hrobě...
... nebo někde...

A strach je prach!
Vymést ho z mysli,
být nezávislý.
Přejít ten práh.

Skizoo

15. prosince 2008 v 15:26 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Krak a krach...

Slyšíš?

To se hroutí moje sny.
To se kroutí moje myšlení.

Nastává šílení.

Ale nemůžu říct,
že jsem nespokojen.

Jsem napojen nápojem
šílení,
a mé myšlení,
je zahalené závojem.

Jsem prodchnut chutí
po krásnu,
však mysl má mi nutí
vize,
které zní cize.
Nad nimiž
nežasnu,
jež rmoutí mě
a dusí.

To hroutí se moje sny.

A budou jen lepší dny.

Bez zářivých vizí,
bez myšlenek cizích.

Ehm...

9. prosince 2008 v 23:58 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Stín a Spirála... No, něco jsem o tom chtěl napsat. Zase nějaký Kecy o životě v Kleci, anebo Stínový betlém a Kachna uprostřed... zkrátka Moudrost, ale pak jsem se zadíval do světla solné lampy, pohladil ji (krásně hřeje), a nějak si uvědomil velkou únavu po další 14 - ti hodinové šichtě.
To bublání tam každopádně je. Ten poetický potůček, na němž jako pěna pluje radost z žití a Zen úplně všude. To tryskání a bujení života, který nenechám jen tak spoutat, leda uletět a pak se dívat dlouho za ním, jak mizí za mraky. A tak dále... Až jindy. Radši sem dám tu Spirálu, aby bylo na první pohled jasné, že jsem trhlej a tu kachnu jsem tam nezavěsil!!!
Asi už jsem dlouho nebyl na boxu... Potřeboval bych ránu po ránu, nebo mocca do oka (ba ne, radši čaj!)
Fakt to píšu já, jen únava jako by už nebyla moje...


Nic není jiné,
a zároveň
nic není stejné...
Můj životní koan.

NiPo

8. prosince 2008 v 8:30 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
MRÁZ - a sníh venku stejně nepadá

TMA - a stejně ke mně spánek dlouho nepřichází

LUNA - a v jejím svitu stejně neležíš

TICHO - a v hlavě stejně hluk se ozývá

STÍN - a mé hrdlo strach stejně nesvírá

DECH - a vzduch v útrobách mi šelestí

POKOJ - a můj svět tam stejně nesídlí

...

Budu čekat v mlze a hledat poznání, dokud to půjde.
Hledat ten smysl...
Potom už nebude
nic víc
potřeba.

Liberation

5. prosince 2008 v 23:32 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
NO OTHER MIND
JUST ONLY ONE CRIME

AGAINST YOURSELF!
AND YOUR DESIRES!
AND YOUR AMBITIONS!

YOU NEED THE LIBERATION!
YOU NEED JUST THE LIBERATION!

NO OTHER NEEDS
NO OTHER SEEK SALVATION
IT´S ONLY GREED

YOU NEED JUST THE LIBERATION!
YOU NEED THE LIBERATION!

And only war is against our imagination.
So, no mind surrenders, no hate, no fear!
Pure vision´s like Gods donation.
Stay quiet! In silence, everything´s clear.

LET´S START THE FIGHT
THROW OUT ALL PROPOSITION
IT´S ALL IN YOUR MIGHT
BE HERE and NOW

Only inside,
the inner revolution,
do the long breath,
do The Liberation!

BE HERE IN THE LIBERATION
BE HERE AND START THE LIBERATION!

Podvečerní cosi

5. prosince 2008 v 20:09 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Procházím pokoji, pak krajinou, brodím se blátem a prodírám křovisky. Na nebi neustále poletují havrani a vydávají své něžně nemuzikální krákání. Na obzoru mraky a siluety továren, které z dálky čpí. Následuji potoky ústící do stále širších toků, ale odvahu na to, pohlédnout do tváře moři nemám. Raději chci hory s jejich tichem a vyhřátými plošinami na kterých se tak příjemně pije čaj.
Cítím vítr, který už nešeptá, ale křičí chladem přicházející zimy, kterou vítám. Vše se zpomalí. A bude spousta času na sny, a spousta času na drobné chybičky a jejich odstraňování.
Jdu dál a v hlavě mi zní PJ Harvey se svojí Ecstasy. Zvláštní, jak je to tu pusté, krajina se siluetou továrny (moje mysl) a okolo jen ve větru líně se pohybující tráva (kdo by chtěl v tuto chvíly myslet, že...) A to ticho...
... A přesto slýším volání. Není z dálky, je docela blízko, vlastně úplně blízko. Jde zevnitř, spolu s hudbou.
Ještě se nechci vracet.
Raději ulpívat v nehybné krajině.
Ale pak mě zaujmou ty orientální ornamenty, kterými se plní nebe, jež náhle vypadá jako perský koberec. Zvláštní, kdy jsem to dovolil?

Oh my lover, give me your trouble... and what's that colour, falling through your eyes? Oh my lover...
... a já se vracím. Nechci se ztratit. Ještě ne. Jde to hluboko, ale čas nepřišel. Příjde? Nevím, je mi to jedno. A tak se vracím. Vymažu továrnu, havrany, potoky i pohybující se trávu. Zůstane jen Harvey a Shame.

Probudím se na zemi ve svém pokoji, na perském koberci s konví výborného Da Fangu vedle ruky.
Z beden se line PJ Harvey a za oknem poletují havrani.

A já jsem stále nemocen...

Teorie kruhu

4. prosince 2008 v 15:06 | Dax |  MOZKOVNA !?
Dostal jsem dnes ráno e - mail, v němž si kdosi stěžoval, jak je jeho život stereotypní kruh, ze kterého není cesty ven, a co si myslím o tomto životním údělu "chudáka" chodícího v kruhu.
V první řadě jsem ten mail smazal. Nebavil mě. Nad teorií kruhu jsem se ovšem zamyslel.
Můj život je kruh. Narodil jsem se, byli mi předány určité vědomosti se kterými můžu ve svém kruhu pracovat, naučil jsem se žít systémově tj. chodím do práce, vydělávám peníze a utrácím je, respektuji zákon (většinou), navazuji vztahy a jednoho dne umřu. Jako drtivá většina z nás. Kruh.
Jestli mi to vadí, působí deprese, přivádí k šílenství? Ne, proč? To je život.
Důležitější než samotný, a pro mně přípustný Kruh, je jeho definice, tím myslím vymezení svých hranic, za které už mě Kruh nepustí. A tady nastává, myslím, problém onoho člověka. V nejasné definici hranic svého životního Kruhu. Je totiž hořkou pravdou, že zatímco někdo má svůj Kruh spíše Kroužkem, ve kterém se může sotva nadechnout (například pouze honba za hmotou, kariérou), a přes otěže Osudu se může dostávat do vleku událostí (viz. nynější Krize, která srazila vazy mnoha managerů a businessmanů) někdo jiný má Kruh obřích rozměrů, kde jsou limity opravdu téměř abnormální. Takový člověk pak skončí cestu Kruhu třeba pod lavinou v Himaláji, nicméně umře s vědomím, že to bylo jeho rozhodnutí a vlastní riziko.
Samozřejmě, že určitá omezení a překážky má každý. A tady se vše odvíjí už od predispozice (např. odolnost vůči stresu), ale myslím, že každý, každičký člověk má schopnosti Být, tím kým chce, tedy roztahovat svůj Kruh.
Když jsem o tom tak přemýšlel, napadla mě ještě pokračující teorie. Totiž Průnik Kruhem, neboli jeho odstranění, což určitě neznamená nesmrtelnost. Myslím tím vymanění se z moci stereotypu a prostoupení "svého" osobního Kruhu do "Vesmírného". (Poněkud zavádějící, já vím..)
Našel jsem 3 cesty "odstranění" Kruhu :

1) Příjmout stereotyp, ať už to znamená cokoliv, a chodit kolem vnitřní strany svého Kruhu, až se tato vlastně obrousí a zmizí. Taková cesta Zenu. Žít v přítomnosti bez touhy po vnějším. Přijmutím svého údělu, vlastně tento úděl negujete a stáváte se jím. Opakování k dosažení dokonalosti.

2) Pokus o průlom. Například pomocí drog, vystavování se extrémům, skrze bolest dojít "Pravdy" atd. Nemám zkušenost, ale myslím, že i to je možnost, leč nebezpečná, neboť porušuje "pravidla společnosti" moc agresivně a společnost se mstít umí...

3) Spirála. Ne ven, nýbrž dovnitř. Uvědomění omezení jako výchozího limitu k cestě dovnitř. Touha po rozplynutí. Trochu solipsizmus, ale cítím v tom i Taoistické vlivy ( princip Wu Wej...)
Asi nejnáročnější směr.

Trochu jsem se rozfilosofoval, já vím, přece jen mám v sobě mnoho čaje a trochu horečky. Nicméně závěr je takový, že Kruh tu je. Nemusí však být zdaleka tak omezující, jak se zdá.
Ať žije čaj v Kruhu!

Zen a umění psát - Ray Bradbury

4. prosince 2008 v 12:13 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Tak tahle knížka, sbírka esejů na téma psaní, vábení a krmení Můz, hledání slov a Nepřemýšlení, mě velmi osvěžila a potěšila. Bradbury dokazuje, že psaní nemusí být těžké, leč není ani lehké. Je to umění Vidět, Naslouchat a Větřit. Je o otvírání komnat dětských strachů, je o magické síle Podvědomí, o umění číst jiné a ochotě překonávat ego.
Psaní nepatřilo a ani nepatří mezi mé hlavní zábavy, ale díky této knize, jejíž obsah se dá ostatně aplikovat na jakoukoliv činnost, jsem zase o malý krůček dál. Cítím touhu...!

Výhledy

3. prosince 2008 v 15:59 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Slunce na Tebe
svítí.
Ty záříš.
Tvé barvy hrají,
a přinášíš
radost, v duchu se
směji.

Slunce Tě rozpaluje
jasem.
Sílíš krásnem.
Tvé barvy kříčí.
Blaho v mé mysli
pluje,
a přece jedna věc se příčí.

Hořká jako blín.

Slunce na Tebe svítí,
Ty záříš...
... a přeci vrháš
temný stín.