Listopad 2008

Dlouhá únava

30. listopadu 2008 v 12:03 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Jsem tak unavený, že mi teď nic nedokáže udělat radost. Právě jsem se vrátil ze zkoušky, která byla díky mojí unavě... unavená. Snažil jsem se, co to šlo, ale nic moc jsem ze sebe nedostal. Chce to spánek. V této fázi únavy už mi nepomáhá ani čaj, už neslyším to šumění stékání čaje po jazyku až dolů, kde se rozleje příjemné teplo.
Dlouhý týden dlouhých prací. Dlouhý týden proložený velmi dlouhým večírkem. V noci na včerejšek jsem už vůbec nešel spát a včera dalších 14 hodin práce. Ale silní zůstanou. A já chci být silný, alespoň stejně jako moje únava.
Je zajímavé pozorovat sám sebe, a pozorovat subjektivní realitu odpočatý a dělat to samé unavený. Mentální trhliny pronikají do pohledu na Svět a ten tmavne. Chci spát, jdu pracovat.
Nestěžuji si, chci si i tohle užít. Ve všem je Něco, já To hledám. Podstatou hledání je vědomí potřeby hledat, touha hledat a odvaha nacházet. Teď nalézám nějaké kameny, které ležely velmi dlouho na dně hlubokého jezera. Jsou obalené slizem a chaluhami. Je třeba je dát na slunce aby oschly. Je třeba počkat... a dobře se vyspat.
Howgh.



Spát

30. listopadu 2008 v 9:05 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Spím už jen občas.

Chci, ale zas a zas,

ke mně přichází cosi!!!

Jako zlý čas?

Co nenechá mi noc,

v mojí vlastní moci.


To Jitru hledím vstříc.

Noc je velký černý motýl.

Ve tmě slyším křídla sametu vlát.

A já nemám nic,

jen touhu strašně moc spát,

a maličko snít.

Side effect

28. listopadu 2008 v 0:42 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK


Radikální změna stylu naší hudby děsí okolí, štve bývalé spoluhráče a vzrušuje posluchače.

Je jako ledový prst, který svůj mrazivý nehet obrušuje o posluchačovu šedou mozkovou kůru za pomoci pilníku z kůže dávno vyhynulého obřího kytovce.
Basa z klu, kterou obsluhuje multifunkční, hyperinteligentní Machine a bubny z vejce, za kterými sedím já... Spojte si to s podivnými skřeky, které vydává náš hlavní šaman Amígo, plešatá hora, pokérovaná válečnou barvou, vyrobenou z popela padlých na pláni Ezzweghle a pokud dokážete proniknout jeho psychickým vytím, zaslechnete texty, které jsme napsali, popíjejíce čaj s příchutí hořké mandle, rzi a trošky fenyklu.
Psychedelická pohádka z říše, do kterých je vždycky nebezpečné vstoupit. Někdo se nevrátí a Ti, kteří ano, nezapomenou...

Brzy naslyšenou... pod prahem... kde žijí jenom vaše Sny a jejich sestry, Noční můrky. Uslyšíte... škrábání... pak sypání... jakoby písku... a nakonec pád... burácející laviny našich písní.
Brzy...


Fragment II

25. listopadu 2008 v 23:27 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
...I z těla jako ocel,
zůstane jen popel.

To je ortel?

A z mysli plné ctnosti,
jenom prach a kosti...

Cha!

Než se zamyslíš, slyš.
Ten příběh je krátký.
Zjistíš, až se otočíš, že
není cesty Zpátky...

Tak běž!

Někde, někde tam na klikatých stezkách života
se možná potkáme...

... A moje dlaň,
není pláň!
Jen touha se dotknout.

Poetea

23. listopadu 2008 v 20:57 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Noční hovor o poezii mně byl inspirací k zamyšlení.
Mám rád určité denní a noční doby, určité druhy čajů a různé autory. Napadlo mě, trochu to pospojovat. Pocitově a s nadhledem... A tady je výsledek:

Noc. Králem se stává Poe a jeho klaustrofobický výkřik v podobě Havrana. Naděje uvnitř již není a vně je pouze Havran! Mrazivá tichá noc a sametový tmavý čaj Puerh, plný zemitosti.

Svítání a ráno. Lehkost a optimismus Snyderovských básní, které ovšem pobízí k zamyšlení a rozjímání. Zenové dotyky. Jak skvěle se probouzí se svěžími zelenými čaji z Japonska. Sencha rulez!

Mlžné dopoledne mi evokuje Thoreaua a jeho svobodomyslný manifest Walden. Jaké tam musely být mlhy. A v mlze jedině Che Xanh, vietnamský zelený silák, jenž je na všechny bolesti. To je pravé Tao :)

Šedé podvečery, ticho a klid, tak to budu mít navždy spojeno s Meyrinkem, Golem chodí za zdí podél stěn, o které jsem opřený, čtoucí a pijící polofermentovaný taiwanský oolong Bai Hao, dlouho sladký na jazyku.

A zase noc a v ní krásně osvěží Bašó a korejští buddhističtí básníci haiku. Jak příjemně se čte ve společnosti čínského červeného Qi hong Mao Fengu, s jeho vadnoucí růží v pozadí vůně.

A další ráno a další čaj, další kniha... nikdy nekončící dobrodružství. Čaj a literatura jsou v mém životě spjaty. Vlastně si ani čtení bez čaje neumím moc představit. Někdy se dojmy z knihy a čaje tak protnou, že poté stačí jen přivonět k čaji a vybaví se mi celý děj u kterého jsem tento čaj popíjel. A to mě fakt baví.


Račte okusit.

Z okna

23. listopadu 2008 v 12:32 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM


Sněhem zapadaný,

láká k procházkám,

a všude havrani...


Stefan Zweig - Příběhy vášně a lhostejnosti

23. listopadu 2008 v 11:49 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Skvěle a zajímavě napsaná sbírka povídek, popisující rozklady mezilidských vztahů, vášeň a zaujetí, lásku i zoufalství (často v jednom) a hledání východisek z neutěšenosti. Mé první setkání s tímto autorem, a hnedle trefa. Kdo si chce podzimní splínky okořenit trochou lyrické melancholie, nechť sáhne po Zweigovi. Černý čaj k tomu, snad doporučovat nemusím.

Zase nějaký kecy...

20. listopadu 2008 v 14:57 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Zase piju černej čaj...
Není jiná cesta.
Fantazie neustupuje pravdě. Vlastně lze říct, že absolutní přijetí Pravdy otvírá třetí oko fantazie. Pravda okoření fantazii, fantazie poskytne úkryt před pravdou.
Chtěl bych se dostat mnohem dál... Nenechat se strhnout. Nenechávat se ovlivnit. Planeta uprostřed roje meteorů. Jako nehybný obr. Být respektován, bez touhy po respektu.
Když se kouknu za sebe, vidím věci které by tam být nemusely. Netoužím je vymazat, chci jen, abych si je navždy zapamatoval jako symboly, věčné učitele.
Rád trávím čas o samotě, snažím se pak sedět zazen. Někdy to jde, jindy ani náhodou. Beru to, jen nechápu, proč mě to ještě někdy tolik vytáčí. Nejde to, no co no. Půjde to. Chce to jen vytrvat.
Trpělivost, to je ono. Řekl bych, že trpělivost prodlužuje život. Kdykoliv na něco čekám, čas se prodlužuje. Čas během čekání... využít do poslední sekundy!!! Nemyslím čekání na zázrak, na smrt, nebo podobný patosy. Zkrátka čekání na reakci, odezvu Vnějšího Světa. Nebo nečekat? Nevím. Jak kdy... Romantické...
Romantika? Věřím ještě vůbec? Ale ano, stejně jako v Lásku. Ty musíme chránit, neboť jich velká množství leží padlá na bitevních polích "Zavedených způsobů a Strachu". Musíme je chránit sněním, protože jen tam žijí tím dávným způsobem...
Dávný způsob... Snad kalokaghatia?.. fyzická a duševní vyrovnanost. Touha po sebezdokonalování. Až do smrti. Tak to je běh na dlouhou trať, ale postupně se to krátí. Stárnutím a vyrovnaností. Snaha po snaze po sebezdokonalení slábne zdokonalováním. Vědomím, že samotnou snahou to nelze, že je nutno snahu pustit. Bez starostí, bez strachu...Žádné stěžování.
Nemám rád stěžování. V konečném důsledku si každý nese za vše co se mu přihodí svoji odpovědnost. Stížnosti jsou obhajoba vlastní slabosti, neschopnost vyrovnat se se skutečností. Vím to, a stejně si stěžuji... Ale makám na tom!
A tak piju černej čaj a přemýšlím jak na to. Asi přímo, ne?

Kecy.... :)

Buddha

18. listopadu 2008 v 15:07 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Kamenný... ve tmě,
po věky v lotosu.., a odlesky svíček
tančí mu po zlatém těle.

Jeho Ticho je ctnostné,
jeho Samota vznešená,
jeho Trpělivost... kamenná,
a srdce...?

Bez slunce... navždy.
Most času... dokud sedí.
A plamínky v kamenných očích...



To vím...

18. listopadu 2008 v 0:58 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Až mi spánek poskytne útěchu, půjdu spát.
Venku mraky a z okna na mě zírá moje tvář.
Nahé stromy se hýbou a mně chce se řvát.
Za samotou Samota, tu druhou provází zář.
Nikdy nebude pravda, vždy budeme si lhát.
Ze svatého vždy bude kat, ze světce tmář.
Pláču a cítím slzy své, budí touhu se smát.
To vím.

A moje tvář v okně se vůbec nemění.
To jen Měsíc dodal jí barvu chladu.
Mělo už svítat, ale je nové setmnění.
Hlad po vědění, vědění po hladu.
Tma venku, lidi ve vlkodlaky promění.
Tma uvnitř, jsou myšlenky bez ladu a skladu.
A má tvář v okně se NIKDY nezmění.
To vím.

Jediný pohyb by způsobil pád a zhroucení.
Celá tma kolem mně by se rozptýlila.
V potrubí myšlenek skřípot a kroucení.
Proč sama Samota si mě tak oblíbila?
Ještě jsme se nesetkali, a chystá se loučení.
I můza odešla, tiše, aniž mě políbila.
Stěží však to můj Svět nějak pozmění.
To vím...

Moje ego v blogu ukryté...

18. listopadu 2008 v 0:21 | Dax |  MOZKOVNA !?
Prý je můj blog výtryskem mého ega, doslechl jsem se. Zaujalo mě to a trochu jsem to rozebral.

Takže...egoista jsem a rád. Svému egu vděčím za to, kde jsem teď a za pocit, že vím kam bych chtěl jít dál.
Vnímám ho jako hnací motor, který pohání mé fyzické a duševní síly a v krajních momentech je bičuje k vyšším výkonům. Představuji si ho jako karatele, který ví, že můžu být lepším, než jsem, a snaží se mě k tomu dokopat. Někdy to bolí, zejména tehdy, zaslechne li nějakou kritiku vůči mně. Pak je schopné zakalit čistý úsudek a snaží se všemožně prosadit a dělat psí kusy, jen aby zvratilo negativní kritiku... Což je za předpokladu, že o tom vím a dokážu to uhlídat, k dobru věci. Já se svým egem nechci bojovat, chci ho rozumně přesvědčit a zkrotit, jako hlídacího psa, kterého vypustím, jen je li dům prázdný.
Dřív jsem si myslel, že ego se musí rozpustit, rozdrtit, zkrátka dohnat ho k zániku. Teď už si to nemyslím, protože vidím ego tak, jak jsem popsal. Je jako touha, o které také nelze říci, že je vždy špatná. Záleží na vědomí, bez kterého nebude ani touhy, ani ega... a ani života, tak jak ho vnímáme.
Správné uvědomění plodí správnou touhu stejně, jako drží ego pod kontrolou.

Co se týká psaní blogu, nezkrocený egoista bych (myslím) byl, kdybych psal bláboly a nesmysly, které bych vydával za luxusní psaní a trpěl, kdyby mi někdo mé dílko kritizoval. Rozhodně si nemyslím, že jsou mé texty bůhví jak skvělé, na to jsem viděl dost jiných blogů a hlavně přečetl hodně knih. Zároveň ale necítím, že bych se do psaní nějak nutil, jde mi to lehce a to co píši se mi líbí. Pochválit se umím, a rád se taky mám. Stejně tak, jako rád čtu a komentuji blogy jiných, jsem rád a těší mě, když někdo okomentuje dílko moje, ale mé psaní na to nezávisí. Dneska píši a zítra... třeba už vyschne ten pramen a půjdu zase dál, doprovázen egem, ne jako zlým pánem, ale jako dobrým známým. Vím totiž, že nejsem zdaleka tak dobrým, jak bych mohl být. A to je má spojnice s egem.

DVA

17. listopadu 2008 v 1:54 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Noc je můj zachránce..., už nemusím připravovat čaj, vysvětlovat jeho přípravu, rozpalovat uhlí do vodních dýmek, ani chodit.....Sláva a díky...jedno komu.
Tento týden byl plný stresu...což je věc, která mě moc často netrápí. Příčinou byl pocit, že nezvládám svou práci tak, jak bych chtěl....roztěkané myšlení...málo spánku...žádný odpočinek, fyzicky ani duševně.
Denně nachodím kilometry, denně mluvím se spoustou lidí, denně vypiji litry čaje, denně nepřečtu ani stránku, ale zaseji pohodu do mysli lidí (možná...)...a to vše se odehrává na pár metrech čtverečních, v mém světě jménem čajovna.
...a pak se týden přehoupne (právě se stalo), a já můžu celou práci nechat odplout do minulosti. Týden volna! Zase budou tréninky, čtení, snění, kapela..... procházky s hudbou pod nahými stromy.
Mám už v mysli pár příjemných představ, CO bych mohl nastávající týden podniknout. Jsem propuštěn, na 168 hodin vykopnut z čajovny... do světa lidí, do Podzimu. Pán svého času. Určitě nezahodím čas spaním, noční psaní volá. V práci mám malý notes a v něm spousty poznámek o dnech, lidech, myšlenkách... Něco z toho sem zase hodím...tento týden.
Jsem Dva.
Jeden týden vládnu čajovně, odolávám stresu, dýchám čajový prach a oči mám doširoka otevřeny.
Druhý týden po nocích vidím, co pak za dne dělám, piji čaj (v klidu), čtu a rád mlčím, oči zasněně přivřeny.
Jsem Dva...a Jeden bez Druhého ani ránu.

Splývaní

10. listopadu 2008 v 8:45 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Nepotřebuju odejít, nepotřebuji odpočívat,

není nutno mě litovat,

jen nechci ještě zapadnout, nechce se mi splývat.


Nepotřebuju zastavit, nechci hrát to představení,

není třeba mě nechat spát,

nechce se mi zapomenout, jen ještě nechci splývání...



...s davem.

Večerní nota

9. listopadu 2008 v 22:58 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Tak tohle miluji.., únava až do konce, ze včerejší noci naspány 3 hodiny, cesta do Prahy a zpět, kapelní zkouška s velkým odklonem od hraní původního stylu a tvorba nových věcí a nakonec hodina v pekelně vyhřáté sauně.
Skvost.
Teď tu sedím, neschopen kontinuálního myšlenkového pochodu a přede mnou je ještě tolik práce (což mi patří, nemám vše odkládat na poslední chvilku).
To mi ale vůbec nebrání dát si čaj, nohy na stůl a zrelaxovat již započaté saunou.
Michael Brook s kobaltovou modří z repráků a solná lampa po levici. Ticho a klid, na ulicích i v domě. Jako bych byl sám ve městě...
Je rozdíl být sám v bytě a být sám třeba na vandru. Člověk se hned dostane k novým poznatkům o sobě. Čím to, že je samota mimo lidi, většinou tak těžko snesitelná? Že by strach z neznámého prostředí umocnil touhu?
Touha je žádost po něčem co není s námi, píše Rollins. Buddha pravil, že touha je neukojitelná. A já myslím, že neukojitelně toužit po něčem, co vás dostane dál a víš, je správná cesta. Touha být lepším. Správné lpění...
Teď neukojitelně toužím po spánku. Na druhou stranu, byt vytopený příjemnou samotou láká k probdění větší části noci a přemýšlení...unavená mysl je čistá...čaj...
Miluji svoji přítelkyni a miluji samotu. A celý život budu trpět tímto krásným rozkolem... Užiji si oboje.

Daxova noční...

9. listopadu 2008 v 0:01 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Mám období černých čajů, temné hudby a hlubokých myšlenek..., jak se sluší na syrovější podzim.
S vlhkým vzduchem do mne proniká touha po tichu, kterou zaháním decibely težkých kytar a hutných basů.
Užívám si to.
A s tímto uvědoměním svých pocitů, se ve mně budí radost z žítí, radost z uvědomění, radost z vnitřní svobody a možnosti být kým jsem.
Potřebuji hloubku k dosažení výšek.
Poznávat se líp a líp.
Zdolávat vrcholy.
A pak to všechno pustit..., aby to mohli sezobat ptáci.

Výkřiky

8. listopadu 2008 v 23:32 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Když jdu spát
ve tmě zavřu oči jen
a slyším řev...výkřiků
a vidím tvář...výkřiků
a cítím chuť... výkřiků

Jen ráno vstanu
a hned první můj vjem
je chuť plná...výkřiků
je dotyk plný...výkřiků
je bolest plná...výkřiků

Jen začneš mluvit
můj mozek je Ti v plen
a slyším kusy... výkřiků
a vidím cáry... výkřiků
a držím trosky...výkřiků

Když vyjdu ven
vše jak špatný sen
vidím jen tváře...výkřiků
těla s jizvami ...výkřiků
myšlenky a stíny...výkřiků

Výkřiky...slyší jen někdo...
Kdo slyší právě ty Tvé?
V hlubokých nocích, /výkřiků/
tkaných z pevných
pavučin
snové sítě, /výkřiků/
a
předených v temných
koutech
snové říše. /výkřiků/

Boo

8. listopadu 2008 v 11:03 | Hitchcock |  HITCHCOCKŮV KOUTEK


Včerejší koncert kapely Boo. Stojí to za rozebrání.
Na koncert jsem dorazil hned z tréninku, takže v mé krvi koloval vysoký obsah adrenalinu. A proto mi temně syrová agrese kapely přišla velice vhod. Hráli nesložitě, ale velice efektivně. Zpěvák se svojí chlapeckou tváří skvěle kontrastoval, kdykoliv řval abstraktně hranaté texty a hrál, jako by se snažil utrhnout base strunu E.
Kytarista, letitý matador syrové hudby (vždyť byl členem, žel již neexistující legendy apokalyptického rocku - Dunaje ), se držel hezky v pozadí, a jen občas vystrčil čertovy růžky na podporu zpěvákových výlevů.
A bicman? Bez úsměvu, s pokérovaným předloktím a jednoduchou, jen základní soupravou, působil jako pravá dělostřelecká palba, tolik potřebná ke správnému chodu tohoto typu hudby.
Co dodat?
Byl jsem tam, a příště budu zase!


Hedvábí

7. listopadu 2008 v 17:19 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Za jediný den jsem přečetl knihu Alessandra Baricca - Hedvábí. Zajímavě psaný příběh o francouzkém nákupčím larev Bource Morušového a jeho tajemné lásce, odehrávající se v dalekém Japonsku.
Bariccův styl psaní je zajímavý tím, že styl a tempo jeho knih určuje barva a hudba...
Tento příběh má bílou hudbu. Je lehký a vzletný. Doporučuji.

Qi hong cha

7. listopadu 2008 v 13:22 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Qi hong cha.... nedoceněný, ve společnosti silných a plných druhů často nenápadný, a přesto... dnešek je díky němu opravdu skvělý. Jeho lehká sladovitost, v konci se měnící na vůni vadnoucí růže mě provází po celé dlouhé dopoledne, a typická lehkost proniká mi z mysli do těla.

Setkání

7. listopadu 2008 v 12:50 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Předevčírem jsem seděl v odpoledním šírání, sledoval druhý díl Musašiho a pil čaj. Popravdě řečeno,
zasloužený relax, který jsem si parádně užíval. Většinou se v takových chvílích odříznu od Světa, vypínám mobil, Skype a na zvonění neotvírám. Jsem v Doupěti a ven mě jen tak nedostanou.
...A náhle zazvoní mobil, který byl celý ten den tichý, a asi proto unikl mé pozornosti. Trochu neochotně jsem se jal ho najít, sebrat (Musaši v tu chvíli pozoroval Fudžisan), a zlomek vteřiny hleděl na číslo volajícího.
Volal mi jeden z těch mála opravdu blízkých přátel které mám, navíc člověk, se kterým se na svých cestách většinou míjím o den dva, a pak se zase měsíce nemáme šanci setkat. Věděl jsem, že by se měl v republice objevit, ale že to bude už nyní, to by mě nenapadlo. Samosebou jsem to zvedl.
Za ty roky co se známe jsem si zvykl, že pro tohoto člověka jsou hranice běžného trochu posunuty, takže mě zase tolik nepřekvapil, když mi oznámil, že je před čajovnou a počká na mně na náměstí.
Cha,cha, takhle rychle jsem se na náměstí asi ještě nedostal. Zašli jsme koupit nějaké víno a jelikož byl příjemně teplý večer, popíjeli jsme na lavičce, hovor skvěle tekl a s přibývajícím vínem nabíral na temperamentu. Od cestování, přes muziku až ke čtení, a zpět k cestám, našim společným známým až jsme z toho dostali hlad a společně s mojí přítelkyní, která mezitím skončila v práci, zapadli do čínské restaurace. Byl to začátek skvělých dvou dní (zhruba dvou, neb jak se předevčírem večer objevil, tak dnes ráno zmizel, sotva jsem ho stačil doprovodit na nádraží).
Jak už jsem v jednom článku psal, s některými lidmi není nutné udržovat kontakt dlouhé měsíce, ale jakmile se znovu vynoří, všechno šlape jako hodinky. Těch lidí určitě není moc, ale kdykoliv se s nimi setkám, na toto setkání vzpomínám ještě hodně dlouho.
Čím cáklejší, tím lepší...