Říjen 2008

Myšlení na slunci

31. října 2008 v 11:14 | Dax |  MOZKOVNA !?
Po cvičení.
Tělo chladne a cítím se fajn. Slunce mi dává sílu myslet na předvčerejší noc. Moji mladší kamarádi. Oni obdivují můj životní styl... Chtějí ho napodobovat? To je hloupost, je můj, není jejich. Oni nejsou já. Na Cestě je spousta učitelů, přímých i nepřímých, ale napodobovat někoho? Nene, to je jako zkoušet si kabát někoho, kdo mi ho stejně nechce prodat. Vezměte si příklad, ale závěry si udělejte sami. Sami se definujte chybami a zmatky. Prošlapávejte neznámé. Hledejte zdroje inspirace, a tu pak přetavte na svůj kov, a naroubujte do svého žití.

Nedělejte kašpary,
neberte mi mou masku.
Namalujte si vlastní.

Konec hlášení...

List a já

31. října 2008 v 10:54 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Dřepím v trávě pod stromem ve velmi časném ránu. Zelený čínský Zhu Ye Qing Ya v cestovní konvičce má téměř stejnou barvu jako okolní tráva, potřísněná padlým listem. Zelenožlutou s lehounkým odleskem stříbra, jejž v čaji evokuje tipsový prach, a na trávě ranní rosa.

Dřepím pod stromem a sleduji padající list. Za dobu, kdy polknu jediný doušek čaje, se list ve svém elegantním pádu patnáctkrát zatočí. Když se na něj tak dívám, jak se krásně točí okolo své osy, myslím na derviše, a jejich tanec v sukních a pláštích. Na jejich touhu dojít skrze poznání k osvobození, a skrze cestování nalézt Domova.

Ten list v pádu šumí! Je to krásné, sedět a poslouchat šumění padajícího listí. Jako kdyby neexistovala miliarda jiných činností v životě lidském. A v tom šumu už lehce cítím tu vůni, která naplní můj podzim. Tu vůni, na kterou si někdy zase vzpomenu, na ni, a na celý tento obraz, který, i když netrvá déle než pár vteřin, mi možná bude pomáhat mnoho hodin, až přijde čas...

Těsně před dopadem se zahledím na hladinu louže do které list padá. Je v ní odraz oblohy, můj stín, obrysy zpod hladiny a odraz listu, který se rychle zvětšuje. Dokonalost v malém...

Přistání. Hladké a lehké. Krásná tečka za půvabným sestupem k zemi. A přesto jsem zaslechl to lehké šplouchnutí, to přátelské pozdravení listu a hladiny, né nepodobné polknutí čaje. Hladina se jemňounce zavlní, jakoby otřese, list hledá a nachází pozici ve které setrvá, snad hodinu, snad den a hnedle zahajuje přípravy na tlení a rozpad.

Ještě pár okamžiků setrvávám v nehybnosti...

Ranní vytí

30. října 2008 v 8:55 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Je pozdě klepat na zavřené dveře!

Ale je ještě spousta jiných bran...

Krákání vran!

Nese se krajinou plnou blínu a suchého keře.

Ztracený čas, až v poslední minutě se objeví.

Bude ještě spousta posledních minut?!

Možná nás zděsí:

- tolik prostoru, tolik možností...

- NIC - všechno kaput!!!

Pošichtová

28. října 2008 v 1:17 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
V krvi čaj a trochu vína. Cítím se tak zranitelný, trochu zmatený, hodně unavený, ale spokojený.
Stojí žití hodně sil? Jak koho, a jak kde. Budujeme sami, na základech, které položili naši předkové. Následujeme odkazy, s vědomím, že naše odkazy mohou být následovány.
Dnes dobrá práce, tisícerým opakováním se dosahuje dokonalosti. Mluvil jsem se zajímavými lidmi.
Den Stephana Micuse, počasí na čaj, čas na políbení v padajícím listí a obloha do fialova.
Únava už si bere daň, postel láká, ale zároveň cítím ten správný tok myšlenek. Správný přetlak.
Moje duhy nespojují domy, spojují obzor s obzorem, a provokují mé představy o bájném pokladu na jejich koncích.
Sám sobě pokladem...
Jiná je komunikace na sklo a jiná v realitě. Tohle je opravdu zajímavé, vždyť píši celkem spontánně.
Ale tady nemusím své postoje obhajovat, je to jako palba na nepohyblivé cíle. Jak si mě vyložíte, a jestli vůbec, je na Vás. Já jdu svou cestou dál...

Snyderovi

28. října 2008 v 0:43 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Na vlhkých kamenech
mořské pláže,
vlny s větrem šeptají.
Tajemství,
které znám já, můj dech,
žhavé Slunce,
a všechny lodi, jež na Suez poplují.

Štětování a jiné básně,
mé díky patří Tobě
Gary!
U srdce lehce je, a krásně.
Tvé verše nosím v sobě.
Mořská tříšť, oblaka, hřebeny vln,
pěny.

D.O.B.R.É.

27. října 2008 v 10:24 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Dobrá hudba pro :
Dobré přátele při :
Dobrém čaji v :
Dobrém počasí s :
Dobrým myšlením po :
Dobrém vínu za :
Dobrého bdění a :
Dobrého snění o :
Dobrém tématu na :
Dobré čtení v :
Dobrý čas.

Strom moudrosti...

24. října 2008 v 22:29 | Dax |  Z CEST A TOULEK

Vzdát se, když je vše proti Tobě, je známkou slabosti a zbabělosti.
/ Náčelník Orel - Teton Siouxové /

Čím déle dovolíme problému, aby existoval, tím těžší je vrátit mysli mír.
/ Twylah Nitsch - Senekové /

Nejvyšší moudrosti se musí naučit každý sám. Nelze ji učit slovy
/ Smowhala - Warapumové /

Měj trpělivost. V pravý čas se vše změní. Přání nemůže přivolat podzimní nádheru ani přimět zimu, aby ustoupila.
/ Ganali - li - Čerokíové /

...Jen pár ukázek z moudrosti a filozofie původních američanů...
...na listech starého stromu...
...jen slova dávno zemřelých...
...žijící v kůře starého stromu...

Úkryt

24. října 2008 v 14:45 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Můj zájem o lidi se omezuje, tím víc, čím jsem starší. Nesouvisí to s nějakou zapšklostí nebo strachem. Jednoduše řečeno, vystačím si v mnohém sám. Mám pár skvělých přátel, se kterými mě pojí zvláštní pouto (trochu jsem o tom psal v článku "Včemtkvíkouzločlověka"), které vždy rád uvidím, ale nejsou - li nablízku, nijak se tím netrápím. Buduji si totiž pečlivě Hnízdo, Úkryt, kam se můžu skrýt, kam chodím ve chvílích samoty, kde je můj Svět ve kterém nikoho jiného nepotřebuji a ani nechci. Jsou to široké prostory mé imaginace, porostlé myšlenkami jenž kvetou Klidem a Tichem. A v těch zahradách (které můžou být tím nejcennějším co mám) se procházím sám a roubuji tam realitu s fantazií, a sny se skutečností. Je to tam fajn...
Ovšem jako všechno příjemné, i můj Úkryt skýtá mnohá nebezpečí, o kterých se stále učím a která se všelijak mění.
Největším z nich je Skořápka, která pokaždé, když vstoupím vni Úkrytu zesílí, a hrozí mě uvnitř uvěznit a nevpustit zpět do reality. Její stěny naštěstí neodolají skvělým čajům, vínu, dobré hudbě nebo láskyplnému dotyku...
Další záludností Úkrytu je Zrcadlo - má schopnost pokroutit mé vnímání reality a vnutit mi svůj pohled na Svět. Hrozí podivínstvím....
A Temnota, jež se občas Úkrytem žene, vnáší zmatky do srdce mně i všem okolo. Pak nezbývá, než čekat dokud se uvnitř opět nevyjasní... A slunce vždycky znovu vyjde!!
... Nic není zadarmo a nic není dokonalé...
Naopak výhodou Úkrytu je jeho přenosnost, nosím ho totiž všude sebou. Je fajn používat ho v letadle, ve vlaku, na lodi, všude tam, kde se nacházím ve společnosti nudných, nepříjemných lidí, nebo na dlouhých, osamělých vandrech v lesích. Dá se též propojit a kombinovat se skvělou hudbou nebo krásným vzpomínáním...
Závěrem snad jen známé rčení Boba Marleye, o kterém jsem již psal : " My home is in my head ", čímž jednou jedinou větou shrnul to, co se tu já pokouším rozvést přes půl skla...

Zbytky vůní v paměti

23. října 2008 v 22:54 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Připravil jsem si Rou Gui, polofermentovaný čaj, krásné hladce čokoládové vůně...., přivoněl....a stalo se to. Jako bych se přesunul o pár let zpět na jiné místo. Vzpomínka velmi živá, na to léto, kdy jsem se s čajem teprve sžíval a poprvé ochutnal podobný typ čaje, a na zaujetí, které jsem při tom cítil...
Občas se mi to stává, a určitě to taky znáte, ucítím nějakou vůni a ulítnu si. Nedávno to byla kolínská, asi jsem podobný typ používal v tanečních..., a hned mi na mysli vytanula ta nechuť tam chodit a úzkost z něčeho, co je dnes už dávno zapomenuto. Před tím, na výletě, mi zase vůně vody připomněla dětství u prababičky v Jizerských horách, a rychlou lesní řeku ke které jsem miloval chodit. Teď na podzim často cítím vůni páleného dřeva, a vracím se k rozpáleným kamnům horských zim, a ke knížkám čteným v příjemně sálavém teple. Pach cigaret mi někdy připomene otce, a náš nedořešený a neřešitelný vztah a dvojtaktní motor mě spolehlivě vrací do Indie, se vším jejím zmatkem a rámusem.
Celý život je zkrátka naplněn vůněmi, které se pojí ke vzpomínkám a někdy fungují jako spouštěč, klíč k brance do minulosti. Klíč o který se nemusíte starat, stačí jen prožívat a vnímat. Do správné dírky zapadne sám... v nečekanou chvíly. To někdy stačí jen kraťoulinké nadechnutí...

To - bě...

22. října 2008 v 21:26 | Dax |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Napsáno pro jednu slečnu kdysi dávno.... a nyní hráno ve stylu hiphop jazz & garden roll. Samozřejmě v E-moll!

To - bě!

To čekání na Tvůj telefon
ve mně nechalo hlubokou brázdu,
pulsování krve na spáncích
a ticho - vnitřní projev temného hradu,
který je ukryt v hlubokých lesích
mých úzkostí...

To čekání na Tvůj úsměv
věčné nasazování masky krásky,
prince, šaška, děvky - to je směr našich životů,
trápení bez lásky, pocity robotů,
nuda a v srdci červ
hořkostí...

To čekání na Tvůj návrat,
to nemám rád, Ty nejsi To co jsem chtěl,
kdo vidí nežli já,vinu padat
na hlavu mou, Ty jsi složená z těl
mých snů, a z dálky voníš
cizostí...

To pro Tebe píšu tenhle song,
nálada Six feet under, jak to chceš.
Můžu si za to sám, a jednou poznej
ten šílenej rej, když miluješ
a druhej opětuje jen když chce
se škodolibou zlobou,
a radostí...

Nicnedělání je plodné

22. října 2008 v 14:44 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Dnes je mým dnem čtení, čajování a přemýšlení. Kromě večerního tréninku nemám nic v plánu, jen pít čaj, koukat z okna, poslouchat hudbu a přemýšlet. Počasí mi skvěle nahrává, je pod mrakem, ven mě to netáhne a navíc jsem po včerejší sauně lehce omámený, ani čaj mě neprobouzí. Zkrátka den jako stvořený na to, zůstat v úkrytu. Buď požehnáno Nicnedělání. Nic mě tak neobčerství jako čaj v křesle a dobrá hudba. Teď je to Pianatorium - Tribute to Metallica, písně Metallici v klavírní verzi.
A venku se nic nehýbe, všechno stojí, nebo jenom moje myšlení? Ani listí na stromech, žádný pták. Když je to tak, ani mozek nevytváří reakce, jen kreace. Stavím dům z představ, který má solidní základy na čaji Shui Xian. Poslední dobou jsou to oolongy. To jsou mé podzimní čaje. Může být síla skrytá v čajovém lístku násobena počasím, nebo počasí násobí vnímání účinků čaje a hudby? Vždyť já ani nevím co píšu, jsem unášen. Jen nadechnutí uprostřed shonu a vyprahlosti. Nicnedělání je plodné, tohle je Tao. "Postupným oprošťováním docházíme k nezasahování. Nezasahujeme - li, nezůstává nic, co nebylo vykonáno"...
No, stojí to za to. Howgh.

Nakrátko, jen nakrátko,
stačil jsem To zahlédnout.
Ten okamžik teď ve mně doutná...

Loučení...

21. října 2008 v 19:44 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Stál jsem na vrcholu hory a sledoval západ slunce,
a v něm cítil,že ve mně je Nekonečno.
Věděl jsem o mečích za svými zády,
ale nedbal jsem, vždyť, co zmůže meč proti Nekonečnu...

Seděl jsem a sledoval květ. Vadne, a není mu pomoci.
Když jsem pak, po bitvě u Sekigahari
ležel ve vlastní krvi,
bylo to stejné. Zánik není nic,
jen bolest a tma.

Neexistuje cesta zpět, jen ta chladem.
Nelze odbočit, nelze couvnout.
Na konci,u vchodu do domu žijících předků,
se nebudu stydět, vždyť má smrt byla dobrá.....

Pavouk Osudu utkal mi krátkou pavučinu,
avšak krásně hustou a košatou.
Netruchlím po životě, vždyť má smrt byla dobrá...
a zakončila velkolepé žití.
Můj meč zvoní smrtí a křičí v něm duše.
Zlomte ho nad mojí mohylou.
A nezapomeňte...

Svou cestou...

20. října 2008 v 11:38 | Dax |  MOZKOVNA !?
Někdy mám pocit, že je moje mysl už moc zjizvená na to, abych ji dokázal vyhladit a zklidnit tak, aby byla jako hladina jezera. Často zkouším pozorovat své myšlenky, nezasahovat do nich, ale když se po čase ohlížím zpět, vidím že to celkem nikam nevede. Že můj zápas s vlastní myslí prohrávám i přes dobrou teoretickou připravenost. Stále stejně pevně držím TO, co bych měl ladně pustit. A přesto nemám pocit, že by to bylo špatně.
Východiskem je praxe, která může mít mnoho tváří. Od Taoistického nezasahování do chodu věcí, po asketické snahy o útlum. Další, mnou často vyzdvihovanou cestou, je praxe samoty, nebo třeba upřímná snaha pomoci jiným. Možností je spousta a všechny jsou dobré. Já chci jít svojí vlastní cestou, cestou normálního života s probuzenou myslí. Myslím, že nepotřebuji žádného učitele ani mistra na to, abych věděl jak se mám slušně chovat. Nechci ani potlačovat své touhy, protože s tím už své zkušenosti mám... Vhodnější mi příjde své touhy a potřeby správně transformovat, což ovšem vyžaduje disciplínu a vědomí proč to dělat. Ku příkladu alkohol: cítím, že mě dokáže otupit, změnit v hlupce, ale zároveň se mi po něm krásně a lehce básní. To první se děje, když zasednu do hospody k pivu, to druhé, vychutnávám - li si své víno sám a nerušen. Stačí si jen uvědomit, co chci. Co je pro mě lepší.
Kdysi jsem měl pocit, že k dosažení určitých uvědomění musí člověk potlačovat projevy své mysli a ega, pokud možno v klášteře, oddělen od všednosti bariérou zdí a duchovna. Dnes už si to nemyslím. Celý život je praxí, nelze oddělit fyzický život od duševního. Jak napsal trefně Gary Snider : "Okruh drobných úkonů není řadou překážek, kterým se snad můžeme vyhnout tím, že si budeme hledět naší "praxe", jež nás udržuje na "cestě" - to je naše cesta."
Chci se snažit. Být lepší, pozornější, klidnější. Jdu na to svou cestou...

Starý muž

19. října 2008 v 11:44 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Chodí nepravidelně, v různý čas a různý den. Nikdy však nechodí sám. Přichází s malou holčičkou, snad osmiletou, myslím, že je to jeho vnučka. Jemu bych hádal pětašedesát, víc ne.
Je vždy velmi slušný, občas až rezervovaný, umí se dívat zpříma do očí a hezky se usmívá. Vlastně se usmívá celou dobu, co si holčička pochutnává na čaji, který je vždy tentýž - černý s vanilkou, medem a mlékem. On sám, pokud jsem si dobře všiml, si vystačí s jediným šálkem čaje po celou dobu. Nikdy jsem je neviděl spolu prohodit víc, než jen pár slov. Holčička se většinou věnuje malování a on to pozoruje, tiše, bez vměšování, jen s drobným úsměvem. Myslím, že jediná věc, která ho v čajovně opravdu zajímá a baví, je jazz. Mám tenhle styl rád a občas pouštím opravdové šperky, a vždy poznám, jak ho to nabije. Přivře oči a na okamžik vypadá jako socha, než se prodere spletí tónů a synkop, pak se opět uvolní a s přívřenýma očima, stále se usmívajíc, pluje proudem hudby. Tak jako si já vychutnám skvělý čaj, se on dokáže unést skvělým jazzem.
A to se mi líbí. Není to žádný tesilový důchodce, který už jen nadává a přežívá. Je to Starý muž, který životem zmoudřel, nechá ho plynout, užívá si co mu přináší a raduje se z maličkostí. Vím to! Jak to vím? Protože ho tak vnímám, vysnil jsem si ho tak, a takovým chci být, až i já budu Starý muž.

Včemtkvíkrásačlověka....?

19. října 2008 v 0:56 | Dax |  MOZKOVNA !?
Znám pár lidí o kterých můžu říct, že je moc rád vidím, skvěle se s nimi cítím a mohu se s nimi setkávat kdykoliv. Přitom se nemusíme vidět třeba několik měsíců, ale hnedle jak se potkáme, vše maká jak dobře promazaný stroj.
Pro mě jsou tito lidé krásní, umí pouhým pohledem odbourávat bariéry mé vrozené plachosti. Zajímavě přemýšlí a je jim to vidět na očích, odráží se to ve vystupování, v oblékání....Přemýšlením se nedostávají k jednomu závěru, nýbrž k široké škále názorů, ale všechny nás pojí podobné zkušenosti se Samotou, opačným pohlavím, s hledáním "vyššího ideálu"...

Krása člověka není ve fyzickém vzhledu, nýbrž v myšlení. A zajímavým způsobem myšlení budete přitahovat zajímavé typy lidí z dálky. Jiné lidi vynechávám, nejsou důležití.
Krása člověka je v klidném vystupování, protože v klidu a tichu je veliká síla.
Krása člověka je v pohledu který umí vysílat. V něm je vše beze slov...
Je také v sebeovládání, umění odříkání.
Plyne ze zkušenosti samoty díky níž vás nikdy nebudou vysávat a nárokovat si váš čas.

Krásní a zajímavý lidé jsou všude kolem nás, jen mohou zůstávat skryti a čekají na odhalení.... Je to na každém z nás, jakou šanci si navzájem dáme, jak otevření vůči jiným budeme.
Já si počkám.....pár jich už znám a další vidím.....

Pád

19. října 2008 v 0:10 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
I vylétl Anděl zrozen z ženských těl,
navzdory bouřím, navzdory tmám.
K jasnému Slunci doletět chtěl,
by zakryl ten svit,
však na Zem by padlo světlo tak černé,
z něhož jen Ďábel staví si chrám.

Však ani za eony času,
nikdo nepochopil tu krásu
vzletu,
jenž ale v Tmách
se změnil v pád...

I vylétl Anděl, Slunce dosáhnout chtěl,
aby vzal mu jeho svit a jas.
Však zřítil se z výšky do Pekel,
když srazil ho žár,
teď s Ďáblem Zářným může hrát černý fant,
ten nahý Anděl bez křídel...

Totem

14. října 2008 v 23:55 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Jsou tři....

Černá je Havranem,

Šedá je Vlkem,

Hnědá je Pavoukem,

Moudrost a Věkovitost.

Trpělivost a Mlčení.

Síla a Tajemství.

Na stromu Života,

Při pobřeží Smrti,

V Pavučině Světa,

při zrození krákorá.

na mrtvého čeká.

Osudy tká.

Až je spatříš,
dávno už budou mít pozřenou
mysl Tvou
Bratři mí....

Mlžné úvahy o čaji s čajem

12. října 2008 v 11:47 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Tak jsem si v tohle mlžné dopoledne připravil do gaiwanu krásný čínský oolong Tie Guan Yin a zahleděl se do mlhy, která ležela a dosud leží v parku nad kterým léta bydlím. Oolongy, obzvláště ty vysoce kvalitní, jakým Tie Guan Yin je, jsou také dosti drahé, snesou však mnoho zalití a člověka svojí vůní až omámí. V dopoledni jaké je dnes, je to radost převeliká. Přemýšlel jsem chvíli o chuti toho čaje, protože je mnoho druhů oolongů a i více variant Tie Guan Yin. Některé jsou více fermentovány, mají tedy blíže k černým čajům a jejich chuť je pak spíše pražená až kávovitá, a některé jsou spíše ovocných tónů, u nichž dominuje aroma broskví a orchideií, a mají blíže k zeleným čajům. Ten dnešní je někde na pomezí, má sladovou vůni a broskvovou chuť.
A tohle přemýšlení nad šálkem mě přivedlo na to, o čem chci psát. Totiž o postoji lidí k čaji a ke kávě.
Ačkoliv kávu nepiji, naučil jsem se mít k ní respekt. Je to nápoj stimulující, bez kterého by mělo hodně lidí těžké ráno a velmi pomalý start. Na trhu je dost druhů kávy z různých kontinentů, na to, aby si její milovník mohl vybírat, a zažívat stejné dobrodružství jako milovník čaje, při objevování nových chutí a aromat. Prodávají se i speciální sety na uskladnění a přípravu kávy. A tady je nejlepší příklad toho proč je čaj u mnoha lidí v nezájmu nebo dokonce opovržení: Většinu lidí totiž ani káva vlastně nezajímá, tak jak by čaj mohl soupeřit s ní a její tradicí u nás. Lidem místo parádního šálku dobře připravené kávy postačí presso nebo český turek, o způsoby přípravy a uskladnění se nezajímají a vychutnávat neumějí. Na to je totiž potřeba se zastavit a chvíli přemýšlet. Dnešní doba vyžaduje rychlost a tak postačí zalít instant, což je pro mě něco jako granulovaný čaj, jakýsi pomyslný stimulační výsledek se dostaví a už se spěchá...To se potom nedivím pití čaje s pytlíku, protože slít čaj z jednoho hrnku do druhého přes sítko je obří ztráta času. Pak je čaj, povzbuzující snění a přemýšlení, se spoustou jemných chutí, u kterých spousta ignorantů prohlasí, že pijí vodu, "trochu" mimo. Nehledě na jednu věc, kterou má společného čaj, káva i víno ( a jistě se najde i spousta dalších věcí), totiž abyste se je naučili respektovat, chápat a vychutnávat, je třeba se o nich něco naučit a propíjet je... A na to v dnešní době jaksi není čas. Tak je lepší to hned zavrhnout.
Jak skvělé by ale bylo ráno pijáka kávy, kdyby si vstal o půl hodiny dřív a vychutnal si jak přípravu, tak popíjení toho temného nápoje a vnímal jeho vliv na tělo a psychiku. Možná by to byl na dlouhou dobu světlí bod ve špatném dni. Možná na dlouhou dobu jediné zastavení v hektickém dni... Možná...
Já se o čas na sebe obírat nedám. Z mého pohledu za to prachy ani lidi nestojí. Jak krásně se o tom bude rozjímat u dalšího šálku.... Jdu na to.

Nepředstavitelnosti

11. října 2008 v 23:35 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Čaj dokáže velice dobře stimulovat fantasii. Ne nadarmo ho Albert Hofmann - objevitel LSD - nazýval lehkým fantastikem. Sám se mnohokrát podivuji nad tím, jaké myšlenky mě to po čaji napadají, a jaký směrem se moje mysl ubírá, a to i přesto (možná právě proto..), že čaj piji už hodně dlouho, a měl by pro mě být spíše rutinním průvodcem mých dnů. Jeho dopad na moje myšlení, nápady a snění zůstavá stále velice silné, možná se zvyšuje. Ale i přes to všechno dochází k situacím, kdy mi ani čajová fantasie nestačí....

Třeba si neumím ani díky čaji představit :
.... jak asi vypadají některé dívky a ženy bez make upu....
.... že by neexistoval čaj...
.... lepší systém než demokracii...
.... jak si Boddhidharma mohl ve zlosti utrhnout víčka, když byl osvícený, a ti se přeci nezlobí...
.... velikost hromady kravin, které si kupujeme každý den, kdyby ji jednou za rok někdo navršil...
.... jak vlastně funguje fantasie...
.... jak lidé vymysleli čas...
.... že se někdo může nudit...
.... co se někomu líbí nebo ho přitahuje na nacismu...
.... nejít do hloubky věcí...
.... změnu některých blbů v normální jedince...
.... že bych si nepředstavoval...
.... co mohli Světu dát všichni ti, kteří museli padnout ve válkách a kde díky tomu Svět mohl být...
.... být navěky...
.... co by se muselo stát, abych věřil vykladačům karet...

A tak dále....Během dnů mě napadají jiné a další nepředstavitelnosti, leč nestačím si je zapisovat, takže jen tenhle krátký výtažek napsaný samozřejmě s čajem, který se nachází věrně po mém boku a samozřejmě koluje ve mě. Některé věci z tohoto seznamu si třeba časem představím, i když to teď neumím (vida, další nepředstavitelnost...), ale s úpravou tohoto textu se rozhodně obtěžovat nebudu. Jdu na další šálek.

Tak takhle nějak......

7. října 2008 v 0:39 | Dax |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Tak takhle nějak......
to zatím nehraju...