Září 2008

Jak jsem se spletl....

30. září 2008 v 23:57 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Ráno vstanu. Normálně bez problémů, ale po noční sauně se nechce...Snídani? Nedám. Mákám do práce. Dneska dopoledne tam přece nikdo nebude, tak se najím tam....
Jen co doklidím a připravím na otvíračku, už za dveřmi banda sličných slečen, a dožadují se vstupu...
A v tu chvíli telefon, to volá šéf : "Číňani, jedou k nám číňani!!! Postarej se o ně, já pak dorazím..."
No dobře, pustím slečny, chtějí dýmku. Nemám oheň (dopr..) . A v tu samou chvíli - paní s pánem, moji známí. Pán má oheň, zapálím uhlí a slečnám dýmku donesu. A hned jsou tu další lidé, ať mi nikdo neříká, že čajovna dopoledne zeje prázdnem... Nestačím ani dodělat objednávky a vcházejí číňani. Majitelé továrny na čaj, velectěná návštěva. S usměvem nakráčí dovnitř, s úsměvem si objednají (japonský Tamaryokuča - jsou výtečně informovaní, naše čajovna je japonským čajem proslulá!), a s úsměvem začnou všechno fotit. Mě, sebe se mnou, jiné lidi, čaj, kanáry....atakdále...jak už asiati fotěj všechno.... Taky jsou hodně zvědaví, než se stačím rozkoukat, už jsou až v přípravně. Ale fajn týpci. A pak dorazí šéf, Nabíječ kamene, parta mlaďáků na dýmku, udělám několik obchodů... a najednou je oběd a já ještě nesnídal. A taky už nemám hlad. Radši si dám čaj a popřemýšlím, jak pěkně jsem se spletl, ale těší mě to. Je lepší okamžitý start, než tři hodiny čekat na prvního hosta. Lepší být v pohybu stále, než se do něho nutit poté, co se rozsedím. Takže tak. Příště se radši nasnídám doma...

Podzim

28. září 2008 v 13:12 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Tak už je tu zase. Podzim, a já na něj koukám, jak jinak, s šálkem v ruce. Zatím je ještě světlý a teplý, ale v noci už pomalu šeptá o dešti a chladu, které na nás chystá, a o vůni padlého listí, které zasype moje oblíbené parky a ulice.
Někdo tvrdí, že podzim přináší depresi a šeď, jak vně, tak uvnitř člověka... Nemyslím si, že má nějaké roční období takovou moc. Období je prostě období.... Podzim je přípravka na, jak jednou napsal trefně Henry Rollins, mentální převíjení. Lidi by se na to měli připravit a vytěžit z toho. Které jiné roční období Vás víc zažene dovnitř sebe? A to je ideální možnost v sobě uklidit, naučit se o sobě. Netřeba se toho bát.
Já osobně mám podzim moc rád, rád se v něm procházím s muzikou i bez ní, což je možná ještě lepší, protože podzim má moc všechno ztišovat. Všimli jste si toho?
Všude je plno vůní : pálené dřevo, hniloba listí, vůně deště a vlhka. To všechno na mě působí...nostalgicky a příjemně. Příroda uklízí a zamyká, ale vše bez deprese či smutku. Jde o přirozenou nutnost.
Oč je venku nepříjemněji, o to krásnější je návrat " domů ", ať už tím myslíte jakékoliv místo. Já osobně se těším, až po důkladné procházce v chladu a vlhku podzimu zapadnu někam na dobrý modrý Pinot, nebo samosebou na skvostný indický vysokohorský Darjeeling. Budu sedět a čekat dokud se neprohřeji zvenku, a pak dám čaji možnost udělat totéž zevnitř. Podzim venku mě udrží v pozoru vůči sobě uvnitř. Budu jen sedět a vychutnávat. Podzim mi pomůže uvědomit si tu útulnost. A k tomu ho potřebujeme.K pomoci si uvědomit, že na venkovních okolnostech nezáleží zdaleka tolik, že spíše potřebujeme uklidit vevnitř, kam si v případné nepřízni můžeme zalézt a vše v pohodě přečkat.
Na cestách si často opakuji výrok Boba Marleye : " My home is in my head" , a myslím, že výstížněji se to říct nedá. V případě podzimu a jakékoliv jiné "nepřízně" se to dá v klidu použít také, je li nutnost.
Račte :)

Interview s Hitchcockem

28. září 2008 v 12:34 | Dax |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Setkali jsme se dnes ráno v kapelní zkušebně na " Radosti ", místě neuvěřitelných příhod. Hichcock vypadal uvolněně a pohodově.... Neměl dokonce ani prasečí masku, bez které se při vystoupeních a rozhovorech téměř nevyskytuje. Zaujalo mě, jak zvláštně si mě prohlížel od počátku našeho setkání...
DAX : Co, že jsi dnes odložil masku?
HITCHCOCK : Je v ní vedro...
D : Hm, jasný. Dáš si čaj? Teda pokud ho piješ....
H : Jasně, rád. Piju ho často.
Přinesl jsem v termosce čaj, sedli jsme si na verandu a chvilku vychutnávali Da Fang.
D : Jak se Ti dnes zkoušelo?
H : Dnes to bylo obzvláště vypečený a bez kytary... Několik nových nápadů...doufám, že si je všechny zapamatuju.
D : Proč se kapela jmenuje Radost 3 a Hitchcock? Jsi externí hráč?
H : Né, jen propagátor jména kapely HitchCock...což neprošlo. Já dostal přezdívku Hitchcock a kapela název Radost 3 a Hitchcock...vlk se nasytil a koza zůstala celá.
D : Jak často zkoušíte a co hrajete za styl?
H : Zkoušíme průměrně jednou v týdnu, teď spíš míň, bohužel...Nemůžeme se sejít... Já cvičím tak dvakrát, třikrát v týdnu sám. Styl?? No, crossover řekl bych. Punkrock tam je slyšet..hopec, občas trash...
D : Rozmanitost. Kolik vás dohromady je?
H : Jsme čtyři. Kytara, zpěv, basa a bubny...Klasika.
D : Když jsme u těch bubnů... Máš netradiční soupravu, řekl bych...
H : Tohle jsem postavil, protože mě nebavilo hrát klasický bicí. Mám rád různý perkuse, takže jsem spojil dohromady conga se šlapákem a hi - hatkou, plus činely a nějaký tomy.... Hraju na to rukama, jak klasický bicí, tak styl hry na conga. Zvuk je hodně rozmanitej.
D : Měl jsi nějakou inspiraci při stavbě té soupravy?
H : Hm...vlastně ano, byl jí holandský bicman...měl velikou perkusní soupravu a hrál na ní jak bůh...Jeho jméno bylo Paul, a měl rád pivko. Víc o něm nevím. Druhou inspirací je Miloš Dvořáček, jeden z mých srdcových bubeníků. Má hodně osobitý styl.
D : Co Vacík?
H : Jo, líbí se mi, ale on hraje hodně klasických etnický rytmu, samby a tak. To mě moc nebere. Mám rád spíš alternativní postupy, tvrdej rock hranej na perkuse míchanej s rapem, například.
D : Co oblíbené kapely?
H : (Smích) Už to přišlo.... To je dost složitý...asi jako s čajem. Dle nálady.
D : (Smích) Konkrétněji by to nešlo?
H : Metallica a Rollins na poli tvrdé muziky..., Dunaj a Václavek v alternativě, Jarett v jazzu,...uf mám rád Cashe, Dylana, Nohavicu a Waitse kvůli textům, indickou hudbu...To není jednoduchý....
D : Jedna za všechny?
H : Dunaj!
D : Stylově se vaše kapela přibližuje čemu?
H : (Smích) To bych taky rád věděl..... Everlastovi asi... Na toho je Amígo, a ten dává našemu zvuku hodně.
D : Kdybys nehrál v Radosti, založil bys jinou kapelu?
H : Teď už určitě...něco na způsob Hiphop jazz, bicí, basa, ságo a rap. To mě bere. Určitě s Amígem.
D : A je nějaký hudební styl, který nesnášíš?
H : Myslím, že každý styl se dá hrát originálně a s nábojem. Nejde o styl, spíše o způsob myšlení, který je u spousty kapel zakletý v kruhu. Jediný styl který je snad možno nařknout ze stupidity je disko...Tam fakt nevím.
D : Nemůžu se nezeptat na nejbližší termín koncertu?
H : To je dost tajemná záležitost.... Už bylo několik termínu takzvaných otvíráků, ale někdo...asi tajné služby se proti nám staví a škodí (směje se).
D : A co život kromě hudby?
H : Čaj, knihy, přítelkyně sport a cestování... Né nutně v tomto pořadí.
D : Filozofie života?
H : Zůstat v klidu...moc mi to nejde (smích).
D : Nehudební vzor?
H : Staří zenový mistři, Rollins, Dalajlama...stačí?
D : To je vskutku rozmanitá sebranka (smích)
H : Život má přeci spoustu aspektů a jak to říct...úrovní.
D : Jasně, nemůžu než souhlasit, děkuji za rozhovor.
H : Není zač. Já děkuji za dobrý čaj...

Jak??

26. září 2008 v 17:34 | Dax |  MOZKOVNA !?
Je lepší Ti nakopat prdel,
nebo Ti odpustit ?
Co je asi lepší : odpustit nebo se mstít.....? Hm, co myslíš?
Odpouštět, to je taková krása, občas si přijdu shovívavej až to praská svatostí...
A někdy mám takovej vztek, že se divím, kdeže se všechen bere.
Co je lepší?
Má to řešení? Dle situace? Není to divný?
Vytěsnit a zapomenout?
Nevnímat?
Odpustit?
Je těžký zaujmout stanovisko, když objektivita neexistuje a subjektivita zkresluje.
Já to vím, a stejně se ptám : co je lepší?
Řešení leží v nesrovnávání situací. Nezaujímání stanovisek...V Nemyšlení....
- ZEN -
Tohle všechno vím...a přesto bych Ti teď rád nakopal prdel...

K mrtvým se na čaj nechodí - Marta Bednářová

26. září 2008 v 12:30 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Jedním dechem jsem v noci ve vaně rozečetl a téměř dočetl tuhle knihu, kterou jsem včera koupil ve slevě. Je to životopis pana doktora MUDr. Jiřího Krbce, který zažil deset let nejtvrdších komoušských lágrů. Velmi silné!!!
A dokud slunce s nebem neservali,
my na bojišti s prvním jarním vanem
jak podupaná tráva znovu vstanem!
Nápis vyrytý zřejmě nehtem v cele plzeňské věznice STB...

Nejlepší věc

26. září 2008 v 12:22 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Pohádal jsem se s přítelkyní. Ráno bylo všechno fajn, ale pak se to nějak pokroutilo a pohádali jsme se. Jako pokaždé, kvůli nějakému nesmyslu. Asi máme nějakou krizi nebo co... Každopádně mi přišlo dobrý vypadnout z bytu.
Jen jsem sešel ven na ulici a už jsem věděl, že jsem udělal tu nejlepší věc jaká mě mohla napadnout. Bylo totiž krásné babolétovské dopoledne, plné vůně stromů a křiku ptáků. Dal jsem se do chůze a bez jakéhokoliv cíle procházel ulicemi. Jen jsem párkrát zatočil a nabyl jsem dojmu, že se nacházím nejen v jiném městě, ale i v jiném ročním období. V ulici, kterou neznám, jsem stál před stromem, který krásně voněl a byl hustě obsypán včelami, jako by nenastával podzim, ale probouzelo se jaro. Chvíli jsem pod ním stál a poslouchal bzučení. O kus dál jsem narazil na roztomilou babičku, která o holi sbírala kaštany, a pak šel kolem vody v níž bylo plno ryb, nehlučně plujících těsně pod hladinou, na kterou dopadaly paprsky slunce. A na rohu ulice někdo sekal, celá ulice voněla čerstvě posečenou trávou jako nejlepší japonský čaj.Jen pár minut a v mysli jsem měl uklizeno, po nedávné hádce ani stopa. Prochodil jsem ještě několik dalších ulic a zjistil jak málo znám okolí, jen několik málo stovek metrů od místa kde už devět let žiju. Tolik zajímavých staveb a stromů....
Nakonec jsem se vrátil domů, kde už nikdo nebyl, připravil si Che Xanh, sedl do okna a přemýšlel.... Hádce se asi nelze vyhnout a dusit emoce je chyba. Ideálnější je zlost obrátit v radost, vztek v klid. Nebát se být sám a o samotě si to probrat. Chce to jen vůli a ochotu....Let´s go.

Jak se hledá mobil

25. září 2008 v 19:02 | Dax |  MOZKOVNA !?
Jsem na odchodu a odněkud zazní mobil. Aha, zase bych ho nechal doma..., ale dneska ho potřebuju mít sebou. Jdu k posteli, kde se podle tónu předtím musí nacházet.... Hm, všechno přeházím, nic nenacházím.... Co teď? Aha, už to mám. Jdu na net a posílám si zprávu...Tón se ozve opět od postele, ale tu jsem přeci už kontroloval. Tak na to jdu znovu... Zase nic. Ou jé, takže zase internet, zase zpráva, zase tón z postele.... Nakonec jsem ho v posteli skutečně objevil, ale na naprosto nepochopitelném místě.... V povlaku peřiny.... Tam ho ROZHODNĚ nedávám. Tak takhle to je.....:)) Jdu na čaj.

Musaši - Eidži Jošikawa

25. září 2008 v 17:10 | Dax |  ČÍM SE PRÁVĚ PROČÍTÁM
Jošikawa mě potěšil už románem Taiko, takže jsem se do Musašiho rád pustil, i přes urputných skoro tisíc stran. A na rozdíl od Taika a japonské literatury obecně, je Musaši od začátku svižná a zabavná četba. Máte li rádi historické romány, můžu jen doporučit.

Pardon madam....

25. září 2008 v 16:46 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Musím se omluvit.....Trochu jsem se zasnil u jednoho čaje. Velmi rád si dopoledne sednu do křesla s dobrým čajem a trávím s ním čas. Jenom tak, rozjímám a vychutnávám. Zároveň jsem člověk, který má rád dochvilnost. A už jistě chápete, kam mířím. Občas se zasním tak hluboko, že začnu nestíhat...Dnes se mi podobná věc stala po dobrém obědě. Připravil jsem si čínský Oolong Tie Kuan Yin a normálně jsem se po něm zmastil. Euforii kterou jsem při tom popíjení zažíval asi pochopí a zná jen ten, kdo čaj opravdu rád pije. Srkal jsem šálek za šálkem, pozoroval barvu nálevu a obdivoval se jeho vůni... Až jsem téměř úplně zapomněl, že mám schůzku s mojí mamkou, která chtěla pomoci vybrat mobil. Né, že bych mobilům rozuměl...Zkrátka se moje opojení náhle rozplynulo jako ranní mlha a já civěl na ciferník hodin, který nekompromisně hlásil, že mám být už osm minut v mámině bytě. Kolo, napadlo mě. Když to střihnu kolem vody, budu tam do deseti minut..... Naspídovanej kofeinem jsem šlápl do pedálu a vystřelil jako blesk. Bike mám rád, a přiznám se, mám rád i agresívní jízdu, takovou za kterou si pak nadávám.... Tentokrát nás, agresívních a spěchajících střelců, bylo na silnici víc. Kolo je super městský prostředek, ale ne v úplné dopravní špici. Pak je cyklista v nebezpečí a stává se terčem nadávek, troubení a vůbec všelijak druhotně poškozuje nervy a karmu řidičů. Naštěstí máme ve městě hustou síť cyklostezek, kam jsem se stačil ukrýt. Tam jsem byl králem pro změnu já, a opatrnost šla díky zpoždění stranou. Jízdu jsem si opravdu užíval. Až tak, že jsem málem srazil jednu starší madam která, na rozdíl ode mě, nebyla paní situace... Naštěstí ke kolizi nedošlo, včas jsem se vyhnul a stačil vychrlit i omluvné pardony. Ale v očích té paní jsem stačil zahlédnout ty plaménky zloby, které mohlo pár minut před tím zahlédnout několik řidičů v očích mých.....Aha!!!... Takže klídek Dejve, nespěchej a v pohodě budeme všichni. Ty, potenciálně naštvaní řidiči i starší paní které jdou po chodníku, zasněné možná stejně dobrým čajem jako v dopolednách popíjíš Ty....

Noční zápich o psaní...

25. září 2008 v 1:42 | Dax |  MOZKOVNA !?
Poslouchám Metallicu v klavírním podání...... Jako noční mjůzik dobrý. Na čaj už je pozdě, nebo brzy, jak se to vezme. Někdy nemůžu spát a nemyslím, že by to bylo kofeinem. Spíše přetlak, spousta myšlenek, nápadů a občas bordel z předchozích dní, který ani čaj nedokáže smýt....
Teď se zase musím ptát, proč jsem začal psát blog? Nemyslím, že bych měl někomu něco předat, ani si nemyslím že bych byl zajímavej psavec. Spíš je to forma zbavování se toho přetlaku, který ve mě někdy leží. Ventil. Není nutný vědět kolik lidí (a jestli vůbec) tohle bude číst, pro mě je fajn vidět že zase píšu, tak jako před lety, kdy jsem popsal co se dalo:). Přišlo to zpět samo, nehledal jsem to, ale už teď cítím, jak je to fajn a vidím nové nápady, nové cesty.
Jeden můj oblíbený autor začal psát kvůli nedostatku sebereflexe, jako autoterapii. Jeho knihy sami o sobě nejsou bůhví jak světoborné, ale pokud si to spojíte s důvodem, proč začal a dělá to, co dělá, jste doma. Dokonale to zapadne, a z každé řádky je cítit síla okamžiku jejího napsání a autentičnost jejího obsahu. Hned vidíte, že je jedno že nepíše jako Vonegutt, stačí jen autorovi věřit. Se stylem si nelámat hlavu. Tohle jsem poznal už dávno a taky znám dobu, kdy jsem mohl znát všechny styly světa a stejně bych nenapsal ani půl stránky. Chyběl přetlak.
Teď se mé nápady plaví v mořích čaje a občas objeví pevninu jakési formy......
......a pak vznikne něco jako tohle. Dobrou noc.

Už to chápu

24. září 2008 v 20:37 | Dax |  Z CEST A TOULEK
Hodně velkých mužů asijské náboženské historie prožilo část života v osamění ve vysokých horách. Dógen, Bodhidharma, Chan Šan, Buddha..... Našlo se mnoho jejich napodobitelů, následovníků, z nichž mám velmi rád například beatnika Garyho Snidera. O horách a jejich vlivu na psychiku jsem se sám přesvědčil třeba v indickém Himaláji, kdy jsem občas cítil, dnes od monitoru neuvěřitelnou, pokoru a úctu. Hory jsou kosti Země, kam se lidé chodívají ukrýt v dobách nouze, ale které jsou nemilosrdné vůči lehkovážnosti a aroganci.
Znovu jsem si moc hor uvědomil před čtrnácti dny, při výstupu na nejvyšší vrchol Julských Alp Triglav. Protože mi vyšlo krásné počasí a měl jsem chuť, na vrchol jsem téměř vyběhl. Už na začátku výstupu jsem cítil tu mohutnost a věkovitost, oproti mojí titěrnosti a pomíjivosti. A to mě na tom nejvíc baví: možnost sejít stezky které tam byly už v dobách kdy neexistovala GSM, auta a dost možná ani střelná zbraň. Možnost vyzkoušet sám sebe na tom věkovitém trenažéru:)
Podařilo se mi dobře našlápnout, vypnout myšlení a soustředit se jenom na své tělo a povrch skal. Miluju to TICHO které v horách panuje. Nikde se nic nepohne, všechno je zakleté ve věcích. To jsou pravý Buddhové, ti horští velikáni, jejichž nehybnost a nečinnost byla inspirací pro Taoisty. Vůbec se nedívím Kerouakovi když napsal, že mladí lidé se budou třeba chodit do hor modlit. Můj výstup byl mou modlitbou, mým osobním očištěním od sajrajtu všedního života. Hory byly úkryt, který jsem využil dokonale. Vřele doporučuji!!!
P.S: Jen škoda, že po cestě není voda. Měl jsem sebou Da Fang i nádobí, jen vodu jsem ze zdola táhnout nechtěl.....Bylo by supr popíjet čaj na vrcholku hory....Příště!

http://nd.blog.cz/d/dax.blog.cz/obrazky/34680678.jpg


Triglav....


Proč to dělám?

24. září 2008 v 19:49 | Dax |  VNITŘNÍ SVATYNĚ
Je to možný??? Já už nemůžu. Deset vteřin krát deset kol. Pot se mi řine do očí a v hlavě to zběsile tepe. Ještě dvě vteřiny, jedna a je konec dalšího kola. Sotva se stačím napít...
Píšu o boxerském tréninku, konkrétně o tréninku rychlosti, při kterém nejde ani tak o sílu, jako spíš o vytrvalost a rychlost. Ale o tom nechci psát. Spíš o pocitu, který zažívám před skoro každým tréninkem a který mě nutí se zamyslet nad tím, proč to vlastně dělám. Chci psát o pocitu zvláštní....lenosti??, který mě snaží udržet od boxerek co nejdál, a o pocitu disciplíny, který vždycky vítězí (zatím):).
Dalo by se říct, že je pro mě jednoduché na ten trénink nejít a jít třeba na čaj, ale pocit nespokojenosti po celý zbytek večera a mnohdy i další den je intezivní a dává mi na vědomí nepříjemnou věc. Totiž že se flákám, a kdo jednou začne, nemusí už nikdy přestat...Zastávám názor, že jakýkoliv extrém je špatný, ale právě ten se moje Lenost snaží používat každou chvíli na cokoliv kromě lenosti:) Lepší je se sebrat a jít. Nejen ve sportu, ale ve všem. Pocit uspokojení ze zlepšení, nebo jen z endorfinové euforie plně vynahradí námahu. A v neposlední řadě mám dobrý pocit ze sebe. Z disciplíny, osobního rozvoje a pocitu síly a zdraví.
Poprat se s tím je každodení bitva, nedat se, je každodenní vítěztví na frontě mého bitevního pole. A to se týká všeho, zdaleka ne jen boxu. A tak to může dělat každý. Záleží jen na nás.

Jo Dejve...

24. září 2008 v 2:11 | Dax |  MOZKOVNA !?
Jo Dejve, dějou se věci. Já vím, že dneska máš upito a dobře se bavíš, ale polož si otázku: "Má, sakra smysl psát si blog, když jsi doteď psal jen na papír a spokojenost byla stejná, né - li vyšší? Podívej se na blogy okolo, je to samá podivnost nesmysly, zmatky a bludy....není třeba vstupovat do téhle společnosti.....
Jo víno....
Pijeme li čaj a víno, nečiníme mezi sebou rozdíly. /Čínské přísloví/

To potěší

24. září 2008 v 1:25 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
Do čajovny vkročil chlapík kterého znám podle vidění už pár měsíců. Není těžký si ho zapamatovat, oblíká se extravagantně, je pohledný a nosí klobouk. Jo a je celý v černém, což ho v mém prvním hodnocení šouplo kapku níž, protože Emos do čajovny chodí, a velký dojem na mě neudělali. Jenom ať žije Smrt! No nic. Chlapík si chvilku prohlíží keramiku, je uvolněný a zamyšleně a stylově si mne bradku. Vždycky zákazníky nechám, aby se v klidu porozhlédli, já je mezitím omrknu a připravím se na obchod.Tenhle zákazník je od začátku zvláštní a jiný, a není to jeho vizáží. Líbí se mi jeho léžérnost a uvolněný styl. Nespěchá a zároveň nedává důvod k nervozitě...
Konečně se ke mě otočí, zpříma mi koukne do očí, a já už vím, že na něm jsou nejzajímavější jeho oči. On jimi totiž neuhýbá. Jeho přímí pohled mu může leckdo závidět. To se mi líbí! Zavedeme příjemný obchodní hovor o keramice, který skončí prodejem jedné fajn čajové soupravy, konvice a dvou šálků, která se má stát darem pro třetí osobu...U takového obchodu je kupující vždy trochu v nejistotě a podvědomě Vás žádá o podporu a ujištění o správnosti koupě. S tím nemám problém, prodáváme jenom kvalitu, žádný kýč nebo šmejd...I tenhle pán vyjadřuje určité obavy, ale jen zlehounka a spíše ze zdvořilosti. Více je mu líto třetího šálku - sirotka který zůstal, ale ujišťuje mě, že pokud se bude souprava líbit, určitě se pro něj vrátí. Pak zaplatí a odejde.
O tři dny později se vrátí, zase v prvotřídním ohozu, s kloboukem a v černém, že si jde pro sirotka - ten krásný třetí šálek. Samosebou že tam stále byl, a já jsem mu ho velice rád prodal, protože obchodovat s takovým člověkem mi činí velké potěšení. I on se zdál potěšen že obchoduje se mnou, tudíž obchodní harmonii nic nerušilo, a šálek změnil majitele. Poté jsem tomu chlapíkovi poděkoval a ačkoliv nejsem žádný homoděj, pozval jsem ho na čaj, kdykoliv bude mít cestu kolem. Velmi mě totiž zaujal. Zatím se neobjevil.... Tak si dám šálek a popřemýšlím o podzimu. Dobrou noc.

Věčný boj

23. září 2008 v 23:31 | Dax |  MOZKOVNA !?
Onehdá jsem potkal jednoho chlapíka, který mi povídal, kterak se s ním rozešla přítelkyně a jak se vrací zpět do svojí velké Samoty s níž byl ve velkém přátelství až přesně do doby, než potkal svoji přítelkyni, nyní tu, jež se s ním rozcházela. Že prý tu Samotu opustil jen kvůli té ženě a teď nastal čas vrátit se zpět do jejího lůna.
Trošku mi to neštymovalo, napil jsem se čaje a povídám: "No jo, tehdy ses měnil kvůli ní, a teď se taky měníš kvůli ní!" S tím samosebou nesouhlasil, a tvrdil, že jeho přirozeností je samota a tvrdý chlebíček. Nechal jsem to být.
Potkal jsem ho až po čase, už zase nebyl sám. Většina koníčků šla stranou, do popředí se dostala rodinka, a Samota byla zasunuta v nějakém hlubokém koutku mozku, kam sebereflexe moc nenakukuje.Vypadal štastně a proč taky ne. Každý si občas zalže do vlastní kapsy. Jen mě moc nebavilo poslouchat o trampotách s malými dětmi, a o skvělé ženě kterou ve své přítelkyni získal. To zavánělo průserem...
Potkali jsem se včera, při jedné z mých toulek, jak se bezcílně potlouká po okolí. Zase sám a zase proměněn ve strhaného chlapíka, drmolícího nějaké otřepané fráze o návratu do Lůna Samoty...
Nemám nic proti partnerství nebo manželství.Nevidím nic špatného na rodině a fungujícím vztahu. Jen mi příjde fakt Ubohý, stát se kvůli tomu někým jiným, opustit své zájmy a přátele, upoutat se na partnera a nalhávat si něco o nekonečné harmonii a pohodě. Radši si dám čaj a zůstanu sám.

Hip hop jazz

22. září 2008 v 23:59 | Dax |  HITCHCOCKŮV KOUTEK
Tak jsme se nesešli...Jako už po několikáté nám to nevyšlo. Jednou má basák rodinnou oslavu, podruhé jsem v práci a po nevímkolikáté si kytarista musel uklidit bordel způsobený psem, novým přírůstkem jeho domácnosti. Tak jsme se ve zkušebně na Radosti potkali dva, já a zpěvák Amígo, což nás ale vůbec nezaskočilo, neb to nebylo poprvé. A že je divný provozovat hudbu ve složení bicí a zpěv? Vůbec ne. Stali jsme se průkopníky stylu Hip hop jazz, kdy moje "jazzově drumbassovské" bicí rytmy Amígo skvěle doplnil improvizovanými hopovými texty na témata která jsem v tom rámusu téměř neslyšel, ale bylo to španělsky. Z toho vyplývá, že naše koncerty nemůže nic zastavit, neboť ve čtyřech hrajeme crossover, ve třech punk a ve dvou hip hop jazz:) Není nad flexibilitu.
A protože jsem před tím popíjel super Che Xanh, byl jsem hyperrychlej, bezvadně mi šli nový rytmy a vůbec mi nevadilo, že jsem nachlazenej jak sviň. Pijte čaj!!!

Čalogika...

22. září 2008 v 22:16 | Dax |  ZÁSEKY S ČAJEM
V čajovně dělám s různě dlouhými přestávkami asi osm let a za tu dobu jsem tam již něco zažil, něco viděl a slyšel... Hodně věcí hraničilo s logikou a někdy i zdravým rozumem, což se dá čekat ve tři ráno někde v nonstopu, ale nevím jestli v pozdním odpoledni v čajovně, jako třeba to, co se mi stalo nedávno.
Chodí k nám pán, jemuž jsem dal pracovní jméno Nabíječ kamene. Občas nám totiž v čajovně něco nabíjí. Někdy kámen, někdy čajovou bednu, ale bohužel nikdy třeba notebook nebo mobil, což mě mrzí neb si často zapomínám nabíječku... No nic, stejně má ta jeho energie asi jinou frekvenci...
Onehdá přišel s tím, že má u pana šéfa zadanou rezervaci na dva stolky pro asi osmičlennou společnost, což měl, tak jsem ho pustil dál. Rezervoval si čínské podium, naše asi nejnavštěvovanější místo a jeden přilehlý stolek, a proto mě překvapilo, když se hnedle hrnul k jinému, kterého se ta rezervace netýkala a začal naň vyndávat nějaké věci (zahlédl jsem tibetskou mísu a posléze i něco, co jsem identifikoval jako Lingam, ten nesmí chybět, že). Vzápětí se na podiu objevila jakási krabička, pak tubus a mě to začalo nebavit, obzvláště když se jedna slečna začala dotazovat, co se bude konat za akci a jestli už musí odejít. Tak jsem zasáhl, slečnu uklidnil a Nabíječe usadil s tím, že si nepronajal celou čajovnu, nýbrž pouze zarezervoval dva stolky. Chvilku cosi žbrblal a pak se usadil. A byl klid. Trval dlouho. Na to, že si dal rezervaci pro osm lidí na třetí hodinu a ještě v půl páté seděl u stolu sám, zachovával Nabíječ ledový klid, popíjel čaj a četl si knihu o Andělech. Zato já jsem trpělivost začal ztrácet s tím, jak čas postupoval a na obsazená místa vzrůstal počet zájemců. Náhle - když už jsem se odhodlal rezervace stáhnout a Nabíječovi vysvětlit, že půldruhé hodiny je na nevyužitou rezervaci až moc, se otevřely dveře a do čajovny nakráčel pan J., magistr právní vědy, učitel na zdejší univerzitě a dle jednoho našeho rozhovoru asi i Arcimág jakéhosi vesmírného řádu, podal mi ruku a už si to štrádoval k Nabíječi, který ožil jako ryba uniklá zrádné mělčině. I začalo velké objímání, po kterém jsem nabyl dojmu, že tihle dva se mají moc rádi nebo věří ve vyjímečnost té chvilky a svých osob. Proč ne, oba se prezentují jako velcí akumulátoři Vesmírné energie, tudíž objímání s námi, obyčejnými smrtelníky, asi nebude tak zábavné a vyjímečné. Setkání oslavili Gao Shanem, který jsem hnedle šel připravit a po očku sledoval, co se bude dít dál.
Nejdříve mluvili o věštění budoucnosti, pak léčení na dálku a asi by se dostali i na mimozemšťany, kdyby se jim do hovoru nepřimotala ta slečna, co se prve ptala, zdali má odejít. Oslovila totiž pana J. s tím, že se znají, což ho asi trochu zmátlo a na svoji omluvu pravil:" Víte slečno, já už znám tolik ženských, že už v tom mám zmatek.", na což mu Nabíječ odpověděl:" Né, já Ti to řeknu jináč. Ty už znáš tolik ženskejch, že už v tom máš úplnej zmatek!"........ Na něco takového jsem ovšem nebyl připraven já. TO byl čistý čalogizmus, čajový alogizmus, zkrátka něco, co se neslyší každý den. Země se zachvěla a vše se zastavilo.... Každopádně nevím, jak celá ta akce skončila, neboť poslední co si pamatuju, byl můj záchvat smíchu v kuchyni a pak až čajovnu bez Nabíječe, pana J. i té nebohé slečny. Ještě že zůstala alespoň ta čajovna. A pak že je v čajovně nuda.
Popíjím šálek čaje, vzpomínám na pana Nabíječe a říkám si, že on má opravdu velkou schopnost léčit. Smíchem. Už se těším s čím příjde příště.